Fermiovo–Diracovo rozdělení popisuje ve statistické fyzice systémy složené z fermionů, tedy částic s antisymetrickou vlnovou funkcí a poločíselným spinem. Pro tento typ částic platí Pauliho vylučovací princip, což se projevuje omezením rozdělovací funkce u nízkých energií (v jednom stavu může být nejvýše jeden fermion).

Rozdělení zavedli Enrico Fermi a Paul Dirac roku 1926.

Rozdělovací funkce

Rozdělovací funkce f_FD(E) určuje střední počet částic ve stavu s energií E:

${\displaystyle f_{FD}(E)={\frac {1}{\exp+1}}}$

kde:

E je energie

k_B je Boltzmannova konstanta

T je termodynamická teplota

μ je chemický potenciál (v tomto případě často zvaný Fermiova energie a značený ${\displaystyle E_{F}\ }$)

Pro energie ${\displaystyle E-\mu \gg k_{B}T}$ přechází Fermiovo–Diracovo rozdělení v klasické Maxwellovo–Boltzmannovo rozdělení.

Literatura

• Z. Horák, F. Krupka, Fyzika, 3. vydání. SNTL / Alfa, Praha 1981
• J. Kvasnica: Statistická fyzika. Academia, Praha, 1983, 1998

Související články

• Maxwellovo–Boltzmannovo rozdělení
• Boseho–Einsteinovo rozdělení

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Fermiho-Diracovo rozdělení na Wikimedia Commons