Granadská smlouva, známá také jako Granadská kapitulace byla mírová smlouva podepsána 25. listopadu 1491 mezi Boabdilem, sultánem muslimské Granady, a Ferdinandem a Isabellou, králem a královnou křesťanských království Kastilie, León, Aragonie a Sicílie. Smlouva ukončila granadskou válku, která začala v roce 1482 a vyvrcholila bitvou o Granadu na jaře 1491, v níž křesťanská království zvítězila. Smlouva zajistila ovšem jen krátké příměří, po kterém následovalo v lednu 1492 odevzdání veškeré suverenity Granadského emirátu (založeného ve 13. století) katolickému Španělsku, čímž vyvrcholil proces reconquisty, křesťanského dobytí Pyrenejského poloostrova.^[1]

Smlouva zaručovala Maurům (muslimským obyvatelům) sadu práv, včetně náboženské tolerance a spravedlivého zacházení výměnou za jejich kapitulaci. Tato ochrana vydržela do roku 1502 v Kastilském království a do roku 1527 v Aragonském. Pak byli muslimové donuceni ke konverzi. Těmto konvertitům se pak říkalo moriskové. I ti byli ale nakonec vyhnáni v letech 1609 až 1614.

Židům Granadská smlouva na odevzdaných územích dávala jen možnost konvertovat ke křesťanství, nebo odejít do severní Afriky během tříletého moratoria. Toto ustanovení bylo v roce 1492 nahrazeno ještě tvrdším a na celé španělské území se vztahujícím dekretem z Alhambry z roku 1492, který nutil všechny Židy ve Španělsku, aby si ihned vybrali mezi konverzí nebo vyhnáním.^[2] Vyhnání morisků a židů znamenalo konec kosmopolitní andaluské civilizace.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Treaty of Granada (1491) na anglické Wikipedii.