Norská gramatika je popis mluvnického systému norštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků, např. angličtiny nebo němčiny. Minimální ohýbání dává současné norštině převažující charakter analytického jazyka.

Spisovná norština má dvě kodifikované formy: bokmål a novou norštinu (nynorsk). Mezi těmito rovnocennými standardy existují určité rozdíly. Mluvnice bokmålu je značně ovlivněna dánštinou, zatímco nová norština je bližší živým nářečím a má větší bohatství flektivních koncovek. Pravopisné reformy zavedly v bokmålu tzv. radikální tvary, které měly napomoci sblížení s novou norštinou. Mnoho mluvčích však stále dává spíše přednost konzervativním tvarům.

Jsou-li dále uvedeny dva tvary, druhý tvar za lomítkem se používá v nové norštině.

Slovní druhy

Tradičně se v norštině rozlišují následující slovní druhy: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, determinanty (tj. číslovky, ukazovací a přivlastňovací zájmena, členy), slovesa, příslovce, předložky, spojky souřadicí (konjunkce), spojky podřadicí (subjunkce) a citoslovce.

Jmenný rod

Nová norština i většina nářečí rozlišuje rod mužský, ženský a střední. V riksmålu tvary ženského rodu zanikly a byly nahrazeny tvary rodu mužského – vytvořily tak podobně jako v dánštině a švédštině společný rod (utrum). Pravopisné reformy zavedly v rámci sblížení obou spisovných norem do bokmålu opět tvary ženského rodu, které však nebyly všeobecně přijaty. Mnoho mluvčích je považuje za vulgární a téměř je nepoužívá.

Člen

Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí:

• neurčitý: en/ein (mužský rod), ei (ženský rod), et/eit (střední rod); používá se pouze v jednotném čísle;
• určitý: tzv. postpozitivní – v jednotném čísle -en (mužský rod), -a (ženský rod), -et (střední rod), v množném čísle -ne, -a. Ve spojení s přídavnými jmény navíc předchází ještě volný určitý člen – den (m., ž.), det (stř.), de /dei (mn.) – jméno je tak determinováno dvakrát. V bokmålu však v některých případech odpadá připojený člen (zejména u abstrakt a vlastních jmen).

Příklady:

• en/ein mann (muž) – mannen (ten muž), menn (muži) – mennene (ti muži)
• ei jente (dívka) – jenta (ta dívka), jenter (dívky) – jentene (ty dívky)
• et/eit hus (dům) – huset (ten dům), hus (domy) – husene/husa (ty domy)

• den dyre bilen (to drahé auto)
• den trøtte jenta (ta unavená dívka)
• det gamle huset (ten starý dům)
• det skitne vannet (ta špinavá voda)
• de røde klærne (ty červené šaty)

• De forente nasjoner / Dei sameinte nasjonane – Spojené národy
• Det hvite hus / Det kvite huset (Bílý dům – ve Washingtonu), ale: det hvite huset (bílý dům – kterýkoliv)
• Den tsjekkiske republikk / Den tsjekkiske republikken (Česká republika)

Podstatná jména

Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů používá předložky.

V hovorovém jazyce se tvary genitivu používají zřídka. Místo toho je upřednostňováno opisné vyjádření:

• taket på huset – střecha domu (doslova: střecha na domě)
• bilen til faren min – auto mého otce (doslova: auto k mému otci)

Používají se též zvláštní přivlastňovací konstrukce se zvratným zájmenem:

• skolen/skulen sin administrasjon = skolens administrasjon = správa školy (doslova: škola její správa)

Množné číslo se většinou tvoří koncovkou -er (v nové norštině též -ar, -or): ball (míč) → baller (míče), kvinne (žena) → kvinner (ženy).

Někdy se používá přehláska: tann (zub) → tenner (zuby), fot (noha) → føtter (nohy).

Najdou se ojedinělé výjimky: ko (kráva) → kyr (krávy), øye (oko) → øyne (oči).

Většina jednoslabičných slov středního rodu i některá jednoslabičná mužského a ženského rodu se v množném čísle nemění: hus (dům, domy), barn (dítě, děti), sko m. (bota, boty), ski m. (lyže – j. a mn.).

U všech podstatných jmen ženského rodu se v bokmålu mohou používat i tvary mužského rodu.

Přídavná jména

Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).

Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. Ve středním rodu přibírá koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:

• en/ein dyr bil (nějaké drahé auto)
• en/ei trøtt jente (nějaká unavená dívka)
• et gammelt hus / eit gammalt hus (nějaký starý dům)
• skittent vann/vatn (špinavá voda)
• røde klær / raude klede (červené šaty)

Přídavná jména zakončená zdvojenou souhláskou tuto souhlásku zpravidla zjednodušují (grønn (zelený) – grønt), a pokud mají příponu -ig (často též -sk), ve středním rodě koncovka -t odpadne (na rozdíl od švédštiny a dánštiny): dårlig vær (špatné počasí).

V přísudkové pozici se přizpůsobuje podstatnému jménu, ke kterému se vztahuje:

• Bilen er dyr. – Auto je drahé.
• Bilene/bilane er dyre. – Auta jsou drahá.
• Huset er gammelt/gammalt. – Dům je starý.
• Husene/husa er gamle. – Domy jsou staré.

I zde se někdy objevují výjimky, např. v některých ustálených obratech:

• Jeg er glad og vi alle er glade. – Já jsem rád a my všichni jsme rádi.
• Ale: Vi er glad i deg. – Máme tě rádi.

Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen). Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech:

• den gamle båten – ten starý člun
• de/dei gamle båtene/båtane – ty staré čluny
• det gamle huset – ten starý dům
• de/dei gamle husene/husa – ty staré domy

Některá přídavná jména jsou nesklonná, tj. mají pouze jeden neměnný tvar: bra (dobrý), moderne (moderní), tilfreds (spokojený), stakkars (ubohý) aj.

Stupňování

Ke stupňování se v bokmålu používají přípony -ere (komparativ) a -est (superlativ), v nové norštině -are a -ast:

Některá přídavná jména se stupňují opisně pomocí mer/meir (více) a mest (nejvíce):

• praktisk – mer/meir praktisk – mest praktisk (praktický – více praktický – nejvíce praktický)

Zájmena

Osobní zájmena

Zvratné zájmeno seg se používá pouze ve 3. osobě:

• jeg ser meg – já se vidím
• han ser seg – on se vidí x han ser ham – on vidí jeho (někoho jiného)

V bokmålu se rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han a hun se spojují většinou jen s lidmi. Pro neživé věci a obvykle i zvířata se používá v mužském a ženském rodě zájmeno den. V nové norštině toto rozlišení není, han a ho se používají i pro věci a zvířata.

Přivlastňovací zájmena