A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Regionální politika Evropské unie má významné místo mezi základními politikami Evropské unie a je jednou z nejdůležitějších součástí hospodářské, sociální a kohezní politiky. Jako první je důležité definovat místo regionální politiky ve vztahu k ostatním politikám Evropské unie. Nad ní má vyšší postavení politika soudržnosti, pod kterou spadá společně s regionální politikou například i strukturální politika. Strukturální politika se ve skutečnosti spíše zaměřuje na politické procesy prováděné fondy EU. Naopak regionální politika využívá nástroje k podpoře opatření směřujících k růstu ekonomické aktivity[1]. Významným úkolem této politiky je snižování rozdílů v životní úrovni mezi státy a jednotlivými regiony EU[2]. Klíčem k této politice a její následné realizaci je jasné stanovení priorit. Dalším krokem je alokace finančních prostředků, která se zaměří na stanovené priority. Regionální politika Evropské unie je také svým způsobem o solidaritě vyspělých státu ke státům chudším[1].
Smysl regionální politiky Evropské unie
První zmínka se objevila v základní smlouvě. Smyslem regionální politiky EU je podporovat vyvážený a spravedlivý rozvoj, především snižováním sociálních a ekonomických rozdílů mezi regiony. Zároveň se jedná o rozvojovou politiku, která si klade za cíl podporovat udržitelný růst a dlouhodobou prosperitu ve státech Evropské unie odstraňováním překážek růstu. Další motivací pro existenci rozvojové politiky na úrovni Evropské unie je potřeba posílit přeshraniční vazby a vztahy mezi suverénními a zaostalými regiony[3].
Vývojové etapy regionální politiky Evropské unie
V současnosti je prozatím možné regionální politiku rozdělit do pěti základních etap.
První etapa: 1958–1975
První etapa se datuje od vzniku Evropského společenství v roce 1958.[3] Skončila koncem 70. let, když v roce 1975 došlo k vytvoření Evropského fondu pro regionální rozvoj.[4] V tomto období se dá hovořit o tom, že regionální politika ve své plné funkčnosti neexistovala. Zaměřená aktivita Evropského hospodářského společenství (vznik 1958) sice vedla k jednotlivým členským státům, ale ty problémy řešily pouze v rámci území. Potvrzoval to fakt, že ke vzniku Generálního ředitelství pro regionální politiku došlo až v roce 1968, tudíž o 10 let později. To ukazuje, jaký zájem Společenství mělo o regionální politiku. V této době se Společenství totiž potýkalo s daleko většími problémy.[3]
Druhá etapa: 1975–1988
V těchto letech došlo k důležitým změnám. Nejvýznamnějším dokumentem v té době byl Jednotný právní akt (vstoupil v platnost v roce 1987), který hrál důležitou roli při dosahování hodnot regionální politiky. Tento akt poprvé jasně definoval právní kritéria pro pojem ekonomické a sociální koheze. Zároveň také uvedl regionální politiku jako pojem související s konceptem solidarity. K takovémuto zájmu o tuto politiku se dospělo na základě různých ekonomických proměn a větší pozornosti ze strany Evropského společenství, kdy došlo v roce 1973 k jeho prvnímu rozšíření např. o Dánské království nebo Irsko. Na přelomu první a druhé etapy, jak již bylo zmíněno, vznikl Evropský fond pro regionální rozvoj, který na začátku své existence představoval cca 5 % rozpočtu Evropského společenství. Tento fond převážně vypomáhal v průmyslovém odvětví, kam směřovalo 50 % finančních prostředků na různé programy do všech členských států. V průběhu období rostl jeho podíl v rozpočtu Evropského společenství, kdy jeho nejvyšší hodnota byla až 9 %. Došlo zde také k důležitým rozhodnutím, po kterých se více začal projevovat zájem o řešení důsledků vzniklých díky změnám v ekonomických strukturách a o prvek meziregionální mezi státní spolupráce. Následné rozšiřování Evropského společenství proběhlo v 80. letech o Řecko (1981) a později o Španělsko (1986) a Portugalsko (1986). Tyto země byly zaostalejší jak v ekonomické, tak i sociální politice oproti zemím přijatých v letech 1973, a proto došlo k přesunu priorit od pomoci oblastem poškozeným strukturálními problémy k podpoře hůře rozvinutým regionům. Na konci této etapy proběhlo několik změn v Evropském společenství, které jen upevňovaly stále potřebnou regionální politiku. Zmínka je např. o začátku vzniku prvních programů zakládajících se na dlouhodobé spolupráci a plného využití již existujících tří fondů. Jednalo se o Evropský sociální fond, Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond a Evropský fond pro regionální rozvoj[3].
Třetí etapa: 1989–1999
Tato etapa se dá rozdělit na dvě stěžejní období. Od roku 1989 do roku 1993 šlo totiž o první ucelené programové období, které mělo pět nejdůležitějších cílů[3]:
- Pomoci nejzaostalejším regionům,
- Navrhnout změny, které pomohou v regionech s průmyslovým poklesem,
- Řešit problémy s nezaměstnaností,
- Snadnější začlenění mladých lidí do pracovního poměru,
- Napomoci rychlejšímu postupu při změnách v zemědělství a podpořit rozvoj venkova.
První cíl byl ze všech pěti cílů, co se týče finanční podpory, nejobjemnější: šlo o 64 % (43,8 mld. eur) ze všech prostředků tehdejší regionální politiky. Pokryt byl všemi tehdejšími fondy (Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond, Evropský sociální fond, Evropský fond pro regionální rozvoj). Největší objem (35,2 %) investic směřovalo na podporu dopravy a životního prostředí, další část (33,6 %) směřovala na podporu podniků a zbytek (29,6 %) na podporu rozvoje lidského potenciálu.[3]
Na druhý cíl z celkového počtu prostředků politiky bylo schváleno pouhých 9 % (6,1 mld. eur) z Evropského fondu pro regionální rozvoj a Evropského sociálního fondu. Nejvíce prostředků (55,1 %) bylo využito na podporu malých a středních podniků, následně 23,9 % směřovalo na životní prostředí a zbývajících 20,9 % na podporu lidského potenciálu[3].
Třetí a čtvrtý cíl byl podpořen pouze z Evropského sociálního fondu. Zaměřoval se na podporu zaměstnanosti a bylo na něj poskytnuto přibližně 10 % (6,67 mld. eur) z celkových prostředků[3].
Na pátý cíl bylo celkem poskytnuto 9,2 % (6,3 mld. eur) prostředků, a to z Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu. Tento cíl se nejvíce zaměřoval např. na podporu výroby.[3]
Následně v druhé polovině této etapy (rok 1994–1999) byl nejvýznamnější událostí vznik kohezního fondu, který měl zajistit podporu zaostalým členským státům. Po tomto kroku došlo k zapsání kohezní politiky do evropského právního systému[3].
Čtvrtá etapa: 2000–2013
Ve čtvrté etapě došlo k různým důležitým okamžikům, jedním z nich bylo masivní rozšíření již vzniklé Evropské unie, nikoli Společenství. Mezi lety 2000 až 2006 vznikly velmi důležité dokumenty. Šlo např. o Agendu 2000 nebo Lisabonskou strategii. Druhá polovina této etapy představovala programové období (2007–2013), do kterého se již zapojila i Česká republika[3]. Toto programové období se převážně zaměřovalo např. na energetiku, vývoj a výzkum[5].
Pátá etapa: 2014-2020
Programové období 2014–2020 nepřineslo velké změny ve struktuře regionální politiky Evropské unie. Opět se zaměřovalo na výkonnost, úspornost a efektivitu. V těchto letech bylo vynaloženo velké úsilí na snižování rozdílů mezi jednotlivými členskými státy. Na druhou stranu solidární rovina začala ztrácet smysl, i když sehrála významnou roli při tvorbě regionální politiky.[3] Většina finančních prostředků byla v tomto období poskytnuta z pěti evropských strukturálních a investičních fondů.[6] Strukturální fondy Evropské unie poskytují důležitou finanční podporu a financují projekty, které podporují hospodářskou obnovu v evropských regionech, kde ústup tradičních průmyslových odvětví vedl k ekonomickým a sociálním problémům.[7]
Principy regionální politiky Evropské unie
V minulosti vznikaly a zanikaly různé druhy principů, na kterých je postavená celá regionální politika. V dnešní době se dá definovat pět základních principů[3]:
Princip partnerství
Tento princip ukazuje, že na konečné verzi programů se nepodílí pouze vláda daného členského státu, ale že se mohou zapojit i jiné instituty (orgány z odvětví životního prostředí nebo zástupci z oblasti neziskového sektoru atd.). Jde tedy o názory, které jsou velmi potřebné při vytváření jednotlivých programů.[3]
Princip programování a plánování
Tento princip ukazuje, jak důležitá je samotná příprava a víceletá udržitelnost daných programů. Stále je podstatné, aby zpracované programy dlouhodobě zvyšovaly ekonomickou a sociální úroveň, a to převážně těm nejvíce zaostalým regionům.[3]
Princip doplňkovosti
U tohoto principu je podstatné, že na každém programu vyskytujícím se v každém členském státu musí podílet jakýkoliv finanční zdroj z daného území. Tato podmínka je velice přísně kontrolována, protože podpora ze strany Evropské unie má být pouze doplňková, a proto by nemělo docházet k nahrazování národních zdrojů[3].
Princip hodnocení, monitorování a transparentnosti
Tento princip má přispět k tomu, aby využití podpory ze strany Evropské unie bylo co nejvíce efektivní. Postupů hodnotících správné fungování programů je spousta a jsou doplněny o hodnocení monitorujících orgánů, které hlídají realizaci všech projektů v daném programu. Aby hodnocení bylo stále transparentní a nezávislé, musejí být striktně dané všechny kompetence monitorujících orgánů.[3]
Princip koncentrace
V tomto principu jde o to, že regionální politika a její nástroje mají být směřovány hlavně na pomoc těm nejvíce zaostalým regionům a vše k tomu soustřeďovat.[3]
Reference
- ↑ a b CVIK, Eva Daniela. Právní aspekty financování regionů soudržnosti. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2016. 162 s. ISBN 978-80-7418-262-4.
- ↑ GARASHCHUK, Anna; CASTILLO, Fernando Isla; RIVERA, Pablo Podadera. Economic cohesion and development of the European Union's regions and member states - A methodological proposal to measure and identify the degree of regional economic cohesion. Socio-Economic Planning Sciences. 2023-08-01, roč. 88, s. 101621. Dostupné online . ISSN 0038-0121. DOI 10.1016/j.seps.2023.101621.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r ZAHRADNÍK, Petr. Kohezní politika Evropské unie. Praha: C.H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-527-5.
- ↑ IKONOMOU, Constantinos. Funding the Greek crisis: the European Union, cohesion policies, and the great recession. London: Academic press, an imprint of Elsevier ISBN 978-0-12-814566-1.
- ↑ SCOTTI, Francesco; FLORI, Andrea; PAMMOLLI, Fabio. The economic impact of structural and Cohesion Funds across sectors: Immediate, medium-to-long term effects and spillovers. Economic Modelling. 2022-06-01, roč. 111, s. 105833. Dostupné online . ISSN 0264-9993. DOI 10.1016/j.econmod.2022.105833.
- ↑ 2014-2020 European structural and investment funds. commission.europa.eu . 2015-12-14 . Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MORRIS, Glynis D; MCKAY, Sonia; OATES, Andrea. Chapter 24 - Sources of Finance. Příprava vydání Glynis D Morris, Sonia McKay, Andrea Oates. Oxford: CIMA Publishing Dostupné online. ISBN 978-0-7506-8701-0. S. 873–889. DOI: 10.1016/B978-0-7506-8701-0.00024-2.
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk