Toto je seznam poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady ve funkčním období 1867–1870. Zahrnuje všechny členy Poslanecké sněmovny předlitavské (rakouské) Říšské rady v II. funkčním období od volby v roce 1867 do volby v roce 1870 (Říšská rada nebyla v tomto období volena ještě přímo, ale fungovala jako sbor delegátů vysílaných jednotlivými zemskými sněmy). Toto funkční období začalo ustavující schůzí 20. května 1867 a trvalo do počátku funkčního období následující sněmovny, tedy do 15. září 1870. Funkční období se dále dělilo na dvě zasedání (IV. zasedání do 15. května 1869, V. zasedání od 15. května 1869 do 21. května 1870).

Dlouhodobé absence

Funkční období bylo poznamenáno dlouhodobými absencemi z politických důvodů, zejména u českých státoprávně orientovaných poslanců. 19. června 1867 byli poslanci František August Brauner, Josef Hubík, Alois Kleveta, Karel Kořistka, Josef Macháček, Antonín Porák, Václav Pour, František Ladislav Rieger, Josef Říha, Ferdinand Schulz, Karel Sladkovský, František Švestka, Alois Pravoslav Trojan, Antonín Vaněk, Václav Zelený a Josef Zikmund (v originále uváděn jako Franz Zikmund) vyzváni k udání důvodů pro nepřevzetí mandátů.^[1] 26. září 1868 pak byly mandáty těchto poslanců v zemském sněmu a tudíž i v Říšské radě prohlášeny za zaniklé.^[2]

Hromadné rezignace

Koncem funkčního období sněmovny navíc nastaly tři vlny hromadných rezignací poslanců určitých národností, rovněž z politických důvodů, coby výraz nesouhlasu s fungováním Říšské rady. 27. ledna 1870 takto rezignovalo několik poslanců za Tyrolsko, konkrétně Josef Greuter, Albert Jäger, Johann Planer, Peter Wiesler, Cölestin Brader a Ignaz Giovanelli poté na předchozí schůzi nebylo přijato usnesení, že Tyrolané nejsou Rakušany.

Dopisem z 31. března 1870 pak rezignovali i četní poslanci z Haliče: Kazimierz Grocholski, Piotr Gross, Kajetan Agopsowicz, Tomasz Barewicz, Włodzimierz Baworowski, Ivan Bodnar, Jan Czaczkowski, Ludomir Cieński, Jan Euzebiusz Czaykowski, Euzebiusz Czerkawski, Antoni Ditrych, Marcin Dziewoński, Konrad Fihauser, Tomasz Horodyski, Józef Jabłonowski, Ignacy Jakubik, Stanisław Koźmian, Michał Koczyński, Bonawentura Szeleszczyński, Daniel Sulikowski, Zygmunt Sawczyński, Franciszek Torosiewicz, Tarnowski, Jan Tomuś, Ferdynand Weigel, Carl Wild, Ludwik Wodzicki, Mikołaj Zyblikiewicz, Adam Józef Potocki a Maurycy Kraiński. Důvodem byla neochota vlády udělit Haliči autonomii. V následujících dnech se pak poslaneckého křesla dopisem vzdali i haličští poslanci Antoni Golejewski, Emil Pfeiffer, Vasyl Makovyč a Maksymilian Landesberger.

Ve stejné době pak probíhala i masová rezignace poslanců za korunní země Kraňsko, Istrie, Gorice a Gradiška a Dalmácie s jihoslovanským obyvatelstvem. Mandáty tehdy odevzdali poslanci Alexander von Petrino (ten ovšem reprezentoval korunní zemi Bukovina), Franz Hermet, Lovro Toman, Jožef Emanuel Barbo Waxenstein, Luka Svetec, Lovro Pintar, Stefano Conti, Janez Lipold (za Štýrsko), Anton Černe, Luigi Pajer de Monriva, Orazio Colombani a Francesco Vidulich. 7. dubna 1870 pak ještě dopisem ohlásil svou rezignaci s poukazem na čin svých kolegů i poslanec Stjepan Mitrov Ljubiša.

Funkce ve vedení sněmovny

Předsednictvo

Zpočátku funkčního období nebylo předsednictvo voleno sněmovnou, nýbrž jmenováno císařem. František Josef I. jmenoval na post předsedy sněmovny Karla Giskru,který nastoupil roku 1867 jako poslanec za Moravu, od roku 1869 coby poslanec za Dolní Rakousy. Místopředsedou sněmovny se stal moravský poslanec Franz von Hopfen a haličský Florian Ziemiałkowski. Teprve pak změnou zákona byla umožněna volba předsednických postů samotnou sněmovnou. Na základě této změny se konala volba nového vedení 22. prosince 1867.^[3] V této volbě potvrdil post předsedy Karl Giskra (133 ze 134 odevzdaných hlasů) a stejně tak byli ve svých funkcích potvrzeni oba místopředsedové (125 ze 130 hlasů pro von Hopfena a 127 ze 130 pro Ziemiałkowského). Giskra se ovšem krátce poté stal ministrem v předlitavské vládě a 10. února 1868 se proto konala volba předsedy sněmovny znovu. Post získal Moritz von Kaiserfeld, který obdržel 111 ze 131 hlasů.

Poté, co 14. prosince 1869 začalo nové V. zasedání sněmovny, proběhla nová volba předsednictva. Předsedou zůstal von Kaiserfeld (90 ze 127 hlasů). Prvním místopředsedou zůstal von Hopfen (136 ze 138 hlasů) a druhým místopředsedou byl nově zvolen Franz Xaver Groß (83 ze 145 hlasů).^[4]

Zapisovatel

Na zahajovací schůzi sněmovny 20. května 1867 fungovali jako zapisovatelé nejmladší poslanci. Byli to poslanci Karl Korb von Weidenheim (Čechy), Friedrich von Weichs (Horní Rakousy), Josef Wolf (Čechy) a Max Kübeck (Morava). Na 2. schůzi 23. května 1867 pak proběhla volba řádných zapisovatelů. Stali se jimi Gregor Kardasch (Čechy), Arnold Plankensteiner (Štýrsko), Franz Schürer (Dolní Rakousy), Tomasz Barewicz (Halič) a Victor Widmann-Sedlnitzky (Morava) a zvoleni byli opětovně i Korb von Weidenheim a Josef Wolf.

Pořadatel

Volba pořadatelů se uskutečnila na 2. schůzi 23. května 1867 a stali se jimi Franz Desfours-Walderode, Franz Xaver Groß (Horní Rakousy), Josef Lippmann von Lissingen (Čechy) a Peter Steffens (Čechy).

Seznam poslanců