A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Slavjanofilství byl specifický filosofický a kulturně náboženský proud v Rusku v období let 1840–1886, který odmítal západnické tendence a ruské odlišnosti od evropské kultury nepokládal za zaostalost, ale naopak za přednosti.[1]
Názory
Jeho sympatizanti a stoupenci – slavjanofilové – nesouhlasili s integrací země do obecného evropského kulturně-civilizačního okruhu a prohlašovali, že Rusko je okruhem vlastním, specifickým. Nemá se západu přizpůsobovat, protože vyprázdněný západ bude naopak Rusko velice potřebovat a jednou se k němu obrátí. Slavjanofilové proto vyzdvihovali carské Rusko a pravoslaví s jeho tradicemi a zvyklostmi, které – na rozdíl od západníků – považovali za přednosti, než symbol zaostalosti. Tvrdili, že ruská obščina – základní jednotka státu – se společným vlastnictvím půdy vznikla postupným vývojem, dohodou a harmonií, zatímco západní společnost stojí na vojenském dobývání a dominanci.[1] Za základní ideový prvek je tak možné vidět odpor vůči západu jako vůči agresivnímu, shnilému, přehnaně individualistickému a racionalistickému světu a idealizaci tradiční patriarchální pravoslavné společnosti. I když se hnutí hlásilo k obecné myšlence slovanství, zejména v konfliktech s Polskem se slavjanofilové postavili ostře proti Polákům a i proti národním hnutím Ukrajinců a Bělorusů zdůrazňovali zájem pravoslaví, ruského národa a státu.
Historie
Slavjanofilství vzniklo jako reakce proti osvícenství, které se od doby Petra Velikého snažilo Rusko přiblížit západním zemím a jejich kultuře. Navázalo na myšlenky J. G. Herdera o svébytnosti lidových kultur, na Hegelovu filosofii dějin a na romantické básnictví.
Označení „slavjanofilové“ bylo původně hanlivé a naráželo na to, že jeho zastánci chtějí konzervovat ruský jazyk (a snad i společnost) a obohacovat jej maximálně o prvky církevní slovanštiny. Volné seskupení kolem Alexandra Semjonoviče Šiškova (1754–1841) radikálně vystupovalo proti zavádění jakýchkoli cizích výrazů do ruského jazyka. Název slavjanofilové tak měl ve skutečném (ironickém) kontextu znamenat spíše „milovníky slovanského jazyka“. V případě Alexandra Šiškova a jeho stoupenců se nejedná o přímou linii předcházející slavjanofilskému učení. Paralelu vytvořili jen nepřátelé tohoto směru, když použili stejné označení. Samotná idea slavjanofilského učení vycházela z moskevského prostředí po napoleonských válkách.
Za přímého předchůdce lze považovat moskevský kroužek „ljubomudrov“, který se zabýval německou klasickou filosofií a případných možnostech její aplikace na společnost a stát. Filosofie Fridricha Schellinga a zejména pak Georga Wilhelma Hegela spolu s romantickým vlastenectvím tvoří základní pilíře slavjanofilství jako filosoficko-ideového proudu, jenž pevně zakotvil na poli ruské ideje. Formování tohoto společenství probíhalo ve znameních dvou stěžejních jmen, a to Alexeje Stěpanoviče Chomjakova a Ivana Vasiljeviče Kirejevského. Tyto osobnosti daly svoji autoritou celému učení potřebnou váhu a na svou stranu získaly řadu významných spojenců. Ve 40. letech 19. století se tak ruská inteligence dostala do střetu dvou, vzájemně protichůdných směrů, které známe pod značně nepřesným označením slavjanofilové vs. západníci. Své teze slavjanofilové zpočátku publikovali v periodiku Moskviťjan. Ve vedení tohoto časopisu stál Michail Petrovič Pogodin, který se slavjanofily spolupracoval a často bývá nepřesně označován za jejich stoupence. Slavjanofilové se však s profesorem historie na Moskevské univerzitě postupně názorově rozcházeli s čímž postupně končila i jejich spolupráce. I z toho důvodu vydávali od roku 1856 vlastní časopis Russkaja beseda.
Mezi pozdější periodika pak patřily od roku 1880 Rus a v letech 1886–1889 Ruskoje dělo. Hlavně ve svých počátcích měli slavjanofilové publikační těžkosti. Cenzura za vlády cara Mikuláše I. dosahovala extrémní úrovně a slavjanofilské požadavky svobody jedince či proklamace slovanského bratrství nešly v souladu se státní doktrínou. Aktivně se také podíleli na přípravě reforem cara Alexandra II. (1855–1881).[1] Slavjanofilství mělo nesmírný vliv na ruskou kulturu v 19. století a má jej dodnes. Ovlivnilo zejména F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého a celou řadu dalších spisovatelů i hudebních skladatelů. Vliv slavjanofilství je patrný i u A. Solženicyna.
Slavjanofilství mělo své příznivce i mezi Čechy a důkladně kriticky se jím zabýval T. G. Masaryk v díle „Rusko a Evropa“, kde slavjanofilství porovnává s národním obrozením jiných Slovanů a spojuje s panslavismem.[2]
Ve svém spisu Pevanje i mišljenje kritizoval Slavjanofily srbský realista Svetozar Marković, který poukazoval na to, že není správné brát cokoliv lidového automaticky za přínosné, především symboly zaostalosti, mezi které počítal např. slepou víru v cara, pravoslavnou církev, naivnost vesnice etc.[3]
Hlavní představitelé
Mezi známé slavjanofily patřili Alexej Stěpanovič Chomjakov (1804–1860), Ivan Vasiljevič Kirejevskij (1806–1856), Konstantin Sergejevič Aksakov (1817–1860) a jeho bratr Ivan Sergějevič Aksakov (1823–1886), či Jurij Fjodorovič Samarin (1819–1876).[1]
Fotogalerie
-
Michail P. Pogodin
-
A. S. Chomjakov
-
I. V. Kirejevskij
-
J. F. Samarin
Odkazy
Reference
Literatura
- BENEŠ, Edvard. Úvahy o slovanství: hlavní problémy slovanské politiky. Druhé vydání. Praha: Čin, 1947. 366 s. cnb000622053.
- ČERNÝ, Václav. Vývoj a zločiny panslavismu. Vyd. 1. Praha: Knihovna Václava Havla, 2011. 166 s. ISBN 978-80-87490-01-3.
- DOFKOVÁ Petra. Pravoslaví v učení raných slavjanofilů. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce doc. PhDr. Radomír Vlček, CSc. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2006. 80 s. Dostupné online
- T. G. Masaryk, Rusko a Evropa. Praha: J. Laichter 1930. Kap. X., str. 405–518.
- NYKL, Hanuš. Slavjanofilství a slavjanofilské paradigma: příspěvek ke studiu ruské filosofie 19. století. Vydání první. Praha: Slovanský ústav AV ČR, v.v.i., 2015. 255 stran. ISBN 978-80-86420-49-3.
- Ottův slovník naučný, heslo Slavjanofilství. Sv. 23, str. 350–351. Dostupné online
- Ottův slovník naučný nové doby, heslo Slavjanofilství. Sv. 10, str. 1323
- KOLLÁR, Jan. Slávy dcera - PUTNA, Martin C. Překlad a výklad Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie. Academia, 2014, 387 S. ISBN 978-80-200-2359-9
- Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad 2015, str. 211nn.
Související články
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk