Tvrdost dřeva je jedna z mechanických vlastností, která příslušný druh dřeva předurčuje ke konkrétnímu využití. Měkké dřevo se snáze opracovává, získává se z většiny našich jehličnanů a některých listnatých stromů (lípa, topol nebo vrba), zatímco trvanlivější tvrdé dřevo pochází především z listnáčů.

Tvrdost odpovídá síle (či tlaku), jaký je třeba vyvinout k průniku cizího tělesa do dřeva. Pro zjištění konkrétních hodnot se používá několik systémů měření, jejichž výsledky někdy nelze přímo porovnávat a je nutné je přepočítat (v případě nestandardních měřících postupů nemusejí být výsledky srovnatelné vůbec).

Metody měření

Brinellova metoda

• H_B

Ocelová kulička o průměru 10 mm je silou vtlačena do vzorku dřeva. Pro měkká dřeva se používá síla 100 N, pro středně tvrdá 500 N a pro tvrdá 1000 N. Následně se změří průměr vzniklé jamky a vypočte výsledek za použití vzorce:

${\displaystyle \ H_{B}={\frac {2F}{\pi D({D-{\sqrt {(D^{2}-d^{2})}})}}}}$

kde F odpovídá síle, D průměru kuličky (10 mm) a d průměru otlaku, který kulička zanechala na vzorku dřeva.

Janka

• H_J

Používá ocelovou kuličku o průměru 0,444 palce (11,28 mm), která je vtlačována do dřeva do 1/2 své výšky (čímž vznikne otlak o ploše 100 mm²). Výsledkem je hmotnost či síla (v zahraničí se obvykle udává síla v librách: lb_F), která byla k dosažení výsledku potřeba.

${\displaystyle \ H_{J}={\frac {F}{S}}}$

Rozdělení dřeva podle tvrdosti

Dříve se tvrdost uváděla v podobě zátěže na plochu, tedy kg/cm², v současnosti se častěji převádí na tlak udaný v MPa (v praxi stačí starou hodnotu vydělit deseti). Podle příslušného tlaku se dřeva zařazují do skupin. Dříve se jich používalo 6:

Naučný slovník lesnický (1934)^[1]

V současné době se dělí do tří základních skupin:

^[1]

Tvrdost konkrétních dřevin

Domácí

listnaté stromy
Z našich původních listnatých stromů je nejtvrdší habr obecný.^[2] Podobné tvrdosti dosahuje i babyka, která je ale hůře dostupná (menší strom s tenčím kmenem, preferuje vápnité půdy, kterých je na českém území nedostatek, nebyla proto velkovýrobně využívaná). Z introdukovaných druhů pak trnovník akát, který za optimálních podmínek může habr překonat.

listnaté keře
Extrémně tvrdé, ale dnes již většinou průmyslově nevyužívané, jsou pomalu rostoucí keře. Některé z nich překonávají i výše uvedené stromy: dřín, jeřáb muk, zimolez obecný, zimostráz vždyzelený.

jehličnany
Nejtvrdším původním jehličnanem je tis červený.^[3] Tvrdost tisu může být poměrně variabilní, velmi záleží na růstových podmínkách – šířka letokruhů, která je jedním z ukazatelů tvrdosti tisového dřeva, se v našich podmínkách pohybuje v rozpětí 0,5–1,5 mm.

zažité omyly
Tvrdost tisu někdy bývá nadsazována, ale v praxi není vyšší, než u výše citovaných listnáčů (především u českých tisů, které rostou rychleji, než například v Anglii). Tisové dřevo je ceněno především pro pružnost, pevnost a trvanlivost. Podobně bývá nadhodnocován i dub letní, který je ale ceněn především pro trvanlivost pod vodou a odolnost v kolísavé vlhkosti. Také neplatí, že čím tvrdší dřevo, tím vhodnější je pro venkovní použití – ve vlhku se habr rozkládá rychleji, než mnohá měkká dřeva, pod vodou ho překoná i olše.

Zahraniční

Následující seznam janky tvrdosti obsahuje především zahraniční dřeviny, ale mnohé z nich jsou u nás pěstovány jako okrasné, případně se s jejich dřevem můžeme setkat u importovaných produktů.