Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2013.

Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

Josephsonův jev (čti džouzefsnův, /ˈdʒoʊzəfsən, -səf-/) je vznik elektrického proudu mezi dvěma supravodiči oddělenými tenkou vrstvou izolantu. Existenci jevu předpověděl v roce 1962 Brian David Josephson. Jedná se o speciální případ tunelového jevu, kdy částice procházejí zdánlivě neprostupnou bariérou. Zařízení využívající Josephsonův jev může mít formu mikroskopické elektronické součástky a nazývá se Josephsonův přechod (též kontakt či spoj).

Jev má řadu aplikací v metrologii, medicíně, v obvodech pro kvantové počítání, v částicové fyzice i astronomii. Je základem zařízení SQUID, které extrémně přesně měří magnetická pole.

Druhá křížová výprava bylo vojenské tažení vyhlášené papežem Evženem III. roku 1146 jako reakce na dobytí Edessy mosulským vládcem Zengím. Edessa byla prvním křižáckým státem založeným v průběhu první křížové výpravy (1095–1099) ve Svaté zemi, a byla i prvním státem, který byl muslimy vyvrácen. Druhá křížová výprava byla první výpravou ve znamení kříže v jejímž čele stanuli evropští králové, německý Konrád III. a francouzský Ludvík VII. Účastnilo se také množství významných evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. Armády obou králů pochodovaly odděleně napříč Evropou až do Byzantské říše. Na turecké teritorium jako první vstoupili Němci, ale u Dorylaia byla armáda přepadena a téměř vyhlazena. Poté se zbytky německé armády spojily s Francouzi, se kterými dorazili až do Antiochie a následně do Jeruzaléma. S jeruzalémským dvorem křižáci naplánovali výpravu na Damašek, která však skončila naprostým fiaskem. Pro muslimy to bylo velké vítězství a Zengí se po neúspěšné výpravě zmocnil Damašku, čímž byla muslimská fronta proti křižáckým státům opět o něco jednotnější. Toto sjednocení muslimů na Předním východě bylo dokončeno Saladinem a nakonec symbolizováno dobytím Jeruzaléma roku 1187.

Jediným úspěchem této výpravy bylo dobytí Lisabonu roku 1147, ke kterému přispěl kontingent vlámských, anglických a německých křižáků, který se při cestě ze Severního moře do východního Středomoří na žádost místního biskupa zastavil v Portugalsku. Mezitím němečtí rytíři, kteří odmítli s králem Konrádem táhnout do Svaté země, započali ve východní Evropě první z křížových výprav proti pohanským kmenům v Pobaltí, které se opakovaně staly součástí evropských dějin na celá staletí.

Škrkavka psí (Toxocara canis, Werner 1782) je celosvětově rozšířený červ z kmene Nematoda, který parazituje u psů a psovitých masožravců. Dospělí jedinci T. canis jsou odděleného pohlaví, bělavě žluté barvy, měří 9–18 cm a vyskytují se ve střevě definitivního hostitele. Škrkavky způsobují záněty střeva, migrující larvy škrkavek vyvolávají záněty v dalších orgánech. Zatímco u starších psů nevyvolávají většinou žádné klinické příznaky, u štěňat mohou způsobit závažné onemocnění končící úhynem. Jako paratenický hostitel slouží škrkavkám řada obratlovců včetně člověka a někteří bezobratlí. U lidí mohou larvy škrkavek způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza.

Škrkavka psí představuje jednoho z nejběžnějších parazitů psů a vzhledem k možnosti přenosu z feny na štěňata se doporučuje preventivní odčervení feny a novorozených štěňat od 2.–3. týdne po narození. Mezi účinná anthelmintika používaná k léčbě psů patří například preparáty na bázi pyrantelu, fenbendazolu nebo mebendazolu.

Loďstvo Čeng Chea byl svaz snad až 250 lodí sestavený počátkem 15. století v čínské říši Ming. Za vlády císařů Jung-leho a Süan-teho, pod vedením Čeng Chea, uskutečnilo sedm plaveb z říše Ming (jak se tehdy nazývala Čína) do jihovýchodní Asie, na Cejlon a do jižní Indie. Při některých výpravách doplulo až do Hormuzu v Persii, samostatné eskadry dorazily do přístavů Arábie a východní Afriky.

Lze-li věřit čínským pramenům 16. a 17. století, největší plavidla loďstva, takzvané „lodě pokladů“, velikostí vysoce převyšovaly dřevěné plachetní lodě postavené v Evropě v době rozkvětu stavby dřevěných plachetnic v 18. a na počátku 19. století, a byla srovnatelná s největšími kdy existujícími plachetními loděmi. Soudobé prameny ani hmotné důkazy však obří velikost nepotvrzují, proto diskuze o velikosti lodí pokladů trvá.

Norština (norsk ) je severogermánský jazyk, kterým hovoří Norové. Je úředním jazykem v Norsku (asi 4,7 mil. obyvatel v roce 2007). Je vzájemně srozumitelná s dánštinou a švédštinou.

Základem pro vznik norštiny byla v 1. tisíciletí stará severština. Během dánské nadvlády, trvající více než 400 let, ovlivňovala dánština především jazyk obyvatelstva měst a vzdělaných vrstev. Venkovské obyvatelstvo však hovořilo nářečími zachovávajícími staronorské prvky. Tento historický vývoj podmínil vznik specifické jazykové situace, kdy vedle sebe existují dvě rovnoprávné spisovné formy norského jazyka – v současnosti nazývané bokmål a nynorsk .

Pro zápis norštiny se používá latinka doplněná o znaky æ, ø a å. Mluvnice je oproti původní staré severštině značně zjednodušená, současná norština má redukovanou flexi, což jí dává převažující charakter analytického jazyka. Určitý člen je postpozitivní. Slovosled je pevný, převážně typu SVO. Pro výslovnost je charakteristický melodický přízvuk spojený s dvojí intonací a dlouhé souhlásky (v přízvučných slabikách podle principu komplementarity délky).

Dácie (latinsky Dacia) bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě poloviny.

Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku Thráků, sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se Skythy, Sarmaty, Kelty a Germány, a silný vliv na ně měli i Řekové a Římané. Obyvatelé Dácie se věnovali především zemědělství a těžbě tamějšího nezměrného nerostného bohatství. V jejich náboženských představách náležela stěžejní role víře v boha Zalmoxia, slibujícího jim nesmrtelnost. V 1. století př. n. l. sjednotil Dácii král Burebista, který ji svými výboji výrazně rozšířil a jejím politickým centrem ustavil Sarmizegetusu. Po jeho smrti se království rozpadlo, nicméně koncem 1. století n. l. zažilo opětovný mocenský rozmach za panování Decebala. Ten se opakovaně střetával s Římany, jimž však během dáckých válek roku 106 podlehl.

Jádro někdejšího království, chráněné obloukem Karpat, se za císaře Traiana stalo římskou provincií, jejíž teritorium zhruba odpovídalo nynější Transylvánii, Banátu a Olténii. Římané po vítězství nad Decebalem zničili dácké hlavní město, zotročili nebo pobili mnohé z místních lidí a nahradili je kolonisty z různých částí římské říše, čímž napomohli rychlé romanizaci této oblasti. K upevnění své nadvlády vybudovali města a síť silnic spojujících četné pevnosti. Dácii posléze z vojenských důvodů reorganizovali a rozdělili do tří provincií. Ve druhé polovině 2. století a ve 3. století museli Římané čelit vzrůstajícím útokům okolních kmenů svobodných Dáků: Kostoboků a Karpů, podporovaných Sarmaty a Góty. Stále intenzivnější vpády barbarů rozrušily obranu římské Dácie, až císař Aurelianus někdy kolem roku 271 rozhodl o jejím vyklizení. Část dáko-římské populace byla následně evakuována na levý břeh Dunaje do Horní Moesie.

Přehrada Desná (známá též pod označením Protržená přehrada) bylo vodní dílo vybudované na Bílé Desné v Jizerských horách. Impulzem pro její výstavbu se staly záplavy, které oblast podhůří těchto hor ve druhé polovině 19. století postihovaly. Projekt na výstavbu přehrady zpracoval pražský inženýr Wilhelm Plenkner, jenž navrhl soustavu přehrad na Bílé a Černé Desné, jež by spojovala štola umožňující převedení vody z jedné přehrady do druhé. Obě zmíněné přehrady byly navrženy jako zemní sypané. Jejich výstavba probíhala v letech 1912 až 1915 současně. Během stavby však oblast postihly intenzivní deště, které budované dílo poškodily, a navíc začala první světová válka, jež si vynutila úsporná opatření, která se promítla do kvality stavby.

Přehrada na Bílé Desné včetně spojovací šachty byla dokončena během září 1915 a v listopadu proběhla její kolaudace. Po zhruba deseti měsících poté spatřili dva lesní dělníci odpoledne 18. září 1916 pramínek vytékající z tělesa hráze. O svém nálezu informovali hrázného a ten o situaci zpravil správce stavby, od něhož dostal příkaz k okamžitému otevření uzávěrů v tělese přehrady. Pramen vytékající z hráze ale nabíral na intenzitě a dělníci otevírající uzávěry se báli o své životy. Místo proto raději opustili, kvůli čemuž zůstaly uzávěry otevřeny jen z části. Sedmdesát minut po zpozorování pramínku se celá hráz přehrady protrhla a z přehrady se vyvalila nashromážděná voda. Ta svou intenzitou ničila domy stojící v údolí pod přehradou a vyžádala si i oběti na lidských životech. Navíc valící se vodě pomáhaly jako beranidlo klády, jež původně ležely uskladněné u pily nad Desnou. Katastrofa si vyžádala 62 lidských životů, 33 zničených a 69 poškozených domů; 307 osob zůstalo bez přístřeší.

Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry). DNA je tedy pro život nezbytnou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. Je hlavní složkou tzv. chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů. U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie) se DNA nachází volně v cytoplazmě.

DNA je biologická makromolekula – polymer v podobě řetězce nukleotidů. Nukleotidy jsou vždy složeny z cukru deoxyribózy, fosfátové skupiny a jedné ze čtyř nukleových bází. Informační funkci mají právě báze, jimiž může být adenin (A), guanin (G), cytosin (C) nebo thymin (T). První dvě patří mezi puriny, zbylé mezi tzv. pyrimidiny. Dvě vlákna DNA se často spojují a vytvářejí dvoušroubovici, jejíž tvar je tak slavný, že se stal kulturní ikonou moderní doby. Dvoušroubovici DNA tvoří dvě navzájem spletené šroubovice, každá mířící opačným směrem (jsou antiparalelní). Mezi protilehlými bázemi obou vláken se vytvářejí vodíkové můstky, a to mezi guaninem a cytosinem nebo mezi adeninem a thyminem. Existují i jiné způsoby uspořádání řetězců, vymykající se tradiční představě dvoušroubovice.

Lidová křížová výprava (či také selská křížová výprava) je souhrnné označení pro několik neúspěšných tažení evropské chudiny kolem roku 1096, organizovaných a vedených lidovými kazateli a zchudlými rytíři s cílem dobýt Jeruzalém a osvobodit Boží hrob od muslimů. Když papež Urban II. roku 1095 na clermontském koncilu vyhlásil první křížovou výpravu, okamžitě uposlechly jeho výzvu tisíce prostých lidí. V průběhu roku 1096 vyrazily ze severní Francie, Porýní, Lotrinska i českých zemí na východ špatně organizované houfy, jejichž náboženský zápal byl rozněcován fanatickými kněžími a mnichy. Poutníci neměli pro skutečný boj žádné předpoklady, zato cestou na východ drancovali, ničili a páchali krutosti na obyvatelstvu, mimo jiné rozpoutali první protižidovské pogromy v Evropě.

První na cestu vyrazili francouzští chudí, vedení lidovým kazatelem Petrem Poustevníkem. Prošli německými zeměmi, Uhrami a dostali se nakonec až do Byzantské říše, kde došlo k několika potyčkám mezi poutníky a místními ozbrojenými oddíly. Z Konstantinopole byli křižáci pomocí byzantských lodí přepraveni do Malé Asie, kde pro ně bylo vybudováno opevněné ležení. Poutníci z této základny začali pořádat loupeživé nájezdy na seldžucká území,  proto na ně sultán Kilič Arslan vyslal armádu. Turci během několika odvetných akcí téměř všechny Evropany vyvraždili. Zachránil se jen zlomek, který byl nakonec evakuován do bezpečí Konstantinopole.

Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb.

Na základě ústavního zákona o československé federaci z roku 1968 nejenže 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika, ale bylo také počítáno s přijetím republikových ústav, které však do roku 1989 přijaty nebyly. Po roce 1989 byly zahájeny přípravné práce, avšak nejasnosti kolem budoucnosti federace způsobily, že práce v České republice stagnovaly. Nakonec začala být první česká ústava připravována až v časové tísni, jež souvisela s blížícím se zánikem Československa.

Česká ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami, zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Do června 2013 byla Ústava osmkrát novelizována. 22 článků bylo dotčeno změnami, devět článků bylo doplněno, dva články byly vloženy a jeden článek byl v Ústavě zrušen.

Ústava navazuje na Českou republiku existující v rámci zanikající federace a stanoví přechodná opatření pro působnost ústavních orgánů. Výslovně zrušila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Naopak vyjmenovává, které dosavadní československé i české ústavní zákony platí v České republice jako ústavní zákony i nadále, ty jsou spolu s Listinou základních práv a svobod součástí tzv. ústavního pořádku. Ostatním ústavním zákonům dosud platným na území České republiky pak přiznala sílu (obyčejného) zákona.

Elektronvolt (značka eV) je jednotka práce a energie mimo soustavu SI. Odpovídá kinetické energii, kterou získá elektron urychlený ve vakuu napětím jednoho voltu. Používá se běžně k měření malých množství energie zejména v částicové fyzice, fyzikální chemii apod., protože obvyklá energie jedné částice je v joulech velmi malé číslo. Zároveň je to jednotka technicky výhodná vzhledem k běžným metodám měření energie částic.

Elektronvolt lze převést na odvozenou jednotku energie soustavy SI joule podle vztahu:

${\displaystyle 1\,\mathrm {eV} =1{,}602\,176\,565(35)\times 10^{-19}\,\mathrm {J} \,.}$

Hodnota číselně odpovídá náboji elektronu v coulombech, protože práce vykonaná na náboji elektrickou silou se počítá jako součin náboje (1 e) a napětí (1 V). Stejnou energii získá při pohybu v elektrostatickém poli i jiná částice se stejně velkým nábojem, například proton či mion.

Elektronvolt není mezi standardními jednotkami soustavy SI. Jeho hodnota je určována experimentálně a postupně se upřesňuje. Přesto Mezinárodní výbor pro míry a váhy povoluje elektronvolt k užívání společně s ostatními jednotkami SI, jakož i další dvě experimentálně stanovené jednotky: atomovou hmotnostní konstantu a astronomickou jednotku.

Elektronvolt se běžně využívá pro vyjádření mnoha dalších veličin, například hmotnosti, teploty nebo dokonce času.

Třída Macu (japonsky: 松型 Macu-gata) sestávala z 18 „torpédoborců první třídy“ japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1943 až 1945 podle projektu F55 a označovaných v císařském námořnictvu jako torpédoborce typu D. Zjednodušené jednotky stavěné podle projektu F55B se označovaly jako torpédoborce typu modifikované D, nebo též jako třída Tačibana a bylo jich dokončeno celkem 14. Relativně jednoduchá konstrukce typu D a modifikované D oproti předchozím torpédoborcům císařského námořnictva umožňovala stavět tyto jednotky ve velkém množství, čímž se císařské námořnictvo snažilo pokrýt ztráty torpédoborců během bojů v Pacifiku.

Všechny jednotky třídy Macu a i některé třídy Tačibana se aktivně účastnily bojů v Pacifiku. Doprovázely konvoje i těžké jednotky loďstva. Dvanáct z 32 dokončených torpédoborců bylo v roce 1945 přestavěno (nebo přestavováno) na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten. Za války bylo ztraceno deset dokončených jednotek (z toho jedna byla sice potopena, ale nebyla císařským námořnictvem počítána jako ztráta a nadále byla uváděna ve stavech): čtyři byly potopeny letadly, tři americkými torpédoborci, dvě najely na minu a jednu potopila americká ponorka. Konce války se dočkalo 22 dokončených jednotek, které si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, nebo byly potopeny jako vlnolamy, či sešrotovány.

Nico (rodným jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem – 18. července 1988 Ibiza) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla v rodném Německu fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Ze všech míst, která během focení navštívila, si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla role Nico Otzak ve filmu Sladký život italského režiséra Federica Felliniho. Filmu se věnovala až do konce sedmdesátých let, mezitím hrála v šedesátých letech v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippe Garrela.

Ačkoliv Nico již počátkem šedesátých let chodila na hodiny zpěvu, až do roku 1965 se tomu nevěnovala. V roce 1965 natočila v Anglii za pomoci Andrew Loog Oldhama, který byl manažerem skupiny The Rolling Stones, svůj první singl. Později, když se přestěhovala do New Yorku, ji Andy Warhol představil skupině The Velvet Underground, které dělal manažera, a Nico s nimi začala zpívat. Jejich spolupráce vyvrcholila v albu The Velvet Underground & Nico, na kterém Nico zpívá hlavní vokály ve třech z celkových jedenácti písní. Album vyšlo v březnu 1967 a ve stejný rok Nico vydala své první sólové album nazvané Chelsea Girl. V následujících letech vydala pět dalších alb. Na prvních třech z nich a znovu na posledním ji doprovázel bývalý člen The Velvet Underground, multiinstrumentalista John Cale, který tři z nich produkoval a na čtyřech hrál na různé nástroje. Jediným albem, na kterém se Cale nijak nepodílel, bylo Drama of Exile z roku 1981.

Nico zemřela v červenci 1988 na následky zranění při nehodě na kole. Její památku v pozdějších letech uctilo mnoho hudebníků, kteří zahráli na Calem pořádaném festivalu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico v letech 2008, 2009, 2010 a 2013. Mezi vystupujícími byli například James Dean Bradfield, Mark Linkous, Kim Gordon, Lisa Gerrardová nebo Peaches. Jako svůj vzor ji označili například Patti Smith, Soap&Skin nebo Siouxsie Sioux.

Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy; řadí se mezi plynné obry. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn, připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna mj. přítomností většího množství metanu v atmosféře.

Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. „ledoví obři“. Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a navíc obohacená vodním ledem.

Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle římského boha moří Neptuna.

Starověký Egypt byl jednou z významných a také nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Soustředila se podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Pravidelné záplavy umožnily vznik vysoce výnosné zemědělské půdy jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a etnocentrismu. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást vlastního Egypta.

Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur, když se kolem roku 3150 př. n. l. ustavila první dynastie a jednotný centralizovaný stát. Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. říši přivedl k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontaci s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Od přelomu 2. a 3. století došlo k úpadku tvůrčí invence a definitivní zánik staroegyptské civilizace nastal s nástupem křesťanství.

Starý Egypt dosáhl významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci.

Dobročkovské hadce jsou přírodní rezervace ev. č. 1573 v okrese Prachatice. Nacházejí se podél Křemžského potoka (nazývaného také jako Dobročkovský potok), poblíž obce Ktiš. Rezervace se skládá ze dvou částí, z nichž severovýchodní leží v CHKO Blanský les a jihozápadní již za hranicí CHKO. Důvodem ochrany jsou svahové louky na hadcovém podkladu s typickou částečně suchomilnou a teplomilnou květenou, která je pravděpodobně dosti podobná té původní − z ohrožených druhů to jsou hořeček mnohotvarý český (Gentianella bohemica), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) a vzácná kapradina vratička měsíční (Botrychium lunaria).

Geologický podklad území tvoří převážně biotitický granulit Blanského lesa, případně metamorfované horniny v podobě biotitické ruly a místy i amfibolitu. Na uvedeném podloží se nachází sedimentovaný materiál pleistocénního a holocénního stáří tvořící potoční nivu, tedy hlinité písky, písčité hlíny a na některých místech se nachází soliflukční kamenitohlinité sedimenty.

Přírodní rezervace byla vyhlášena 3. března 1992 vyhláškou Okresního úřadu Prachatice pod číslem jednání 1/92. Na lokalitě bylo během inventarizačního průzkumu z roku 1995 objeveno více jak 300 druhů rostlin. Ze vzácnějších druhů jsou to například z kriticky ohrožených (C1) hvozdík pyšný (Dianthus superbus), který zde byl pozorován v množství 3 rostlin. Z bezobratlých se na lokalitě vyskytuje například perlorodka říční (Margaritifera margaritifera), která obývá Křemžský potok.

Bakterie (Bacteria, dříve též Bacteriophyta či Schizomycetes), nebo také eubakterie (Eubacteria), je doména jednobuněčných prokaryotických organismů. Mívají kokovitý či tyčinkovitý tvar a zpravidla dosahují velikosti v řádu několika mikrometrů. Studiem bakterií se zabývá bakteriologie, významně tuto vědu rozvinuli Robert Koch a Louis Pasteur.

Typickou součástí bakteriálních buněk je peptidoglykanová buněčná stěna, jaderná oblast (nukleoid), DNA bez intronů, plazmidy a prokaryotický typ ribozomů. U bakterií se nevyskytuje pohlavní rozmnožování, namísto toho se nejčastěji dělí binárně. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Dříve se druhy bakterií klasifikovaly podle vnějšího vzhledu, dnes jsou moderní zejména genetické metody. Díky nim se dnes rozlišuje asi 25 základních kmenů bakterií.

Bakterie mají velký význam v planetárním oběhu živin a mnohdy vstupují do oboustranně prospěšných svazků s jinými organismy. Mnohé patří mezi komenzálické druhy, které žijí například v lidské trávicí soustavě. Na druhou stranu je známo i mnoho patogenních bakterií, tedy druhů, které způsobují infekce. I člověk mnohé z bakterií využívá, například v potravinářském a chemickém průmyslu nebo pro výzkum.

Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihelium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi -2,0 až 5,5^m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont.

Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla definitivně úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, který silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C.

Brucelóza (nebo také Maltská horečka, Bangova choroba) je celosvětově rozšířené, vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění zvířat a člověka. Původcem jsou gramnegativní bakterie rodu Brucella. Název choroby, respektive jejího původce, je odvozen od jména Sira Davida Bruce, jenž v roce 1887 poprvé onemocnění popsal u britských vojáků na Maltě.

Primárně jde o onemocnění přežvýkavců, prasat, psů a dalších zvířat. Člověk se může nakazit od infikovaných zvířat, nemoc se však mezi lidmi nepřenáší. Brucelóza u lidí je nejčastěji způsobena druhem B. melitensis, který je rozšířen v oblasti Středozemního moře, Blízkého a Středního Východu, Střední a Jižní Ameriky. Krom přímého kontaktu s nemocným zvířetem je častým zdrojem infekce pro člověka též tepelně neošetřené mléko a výrobky z něj. U zvířat se nemoc projevuje potraty, záněty pohlavních orgánů a je spojena se ztrátou plodnosti u obou pohlaví. U lidí se jedná o multisystémové onemocnění (postihuje více orgánových soustav) charakterizované horečkou, chronickým průběhem a postižením různých orgánů a může rovněž ohrozit plodnost mužů i žen.

Vzhledem k faktu, že se onemocnění na území ČR nevyskytuje u skotu ani ovcí a koz, ale je hlášeno z některých krajů u volně žijících zajíců, existuje riziko infekce na našem území pouze pro lovce manipulující s ulovenou zaječí zvěřinou. Je však doporučováno nekonzumovat tepelně neošetřené ovčí, kozí a velbloudí mléko a mléčné výrobky v turisticky oblíbených oblastech ve Středomoří. V minulosti patřila brucelóza mezi kandidáty na výrobu biologických zbraní.

Menachem Begin (16. srpna 1913, Brest – 9. března 1992, Tel Aviv) byl izraelský politik a zakladatel politických stran a aliancí Cherut, Gachal a Likud. V letech 1977 až 1983 se stal vůbec prvním izraelským premiérem z řad pravice, čímž ukončil téměř třicetiletou hegemonii levicových stran.

Narodil se v carském Rusku, vyrůstal v Polsku a již od mládí byl horlivým sionistou. Během univerzitních studií se stal následovníkem Vladimira Žabotinského a záhy stanul v čele jeho mládežnického hnutí Bejtar. Během druhé světové války byl pro své sionistické aktivity zatčen sovětskou státní bezpečností a poslán na osm let do gulagu. Po předčasném propuštění se dostal do britské mandátní Palestiny, kde se stal velitelem militantní revizionistické skupiny Irgun, která v únoru 1944 vyhlásila vzpouru proti britské mandátní správě.

Po vzniku Izraele byl zvolen poslancem Knesetu a svůj mandát vykonával následujících 35 let. V roce 1977 zvítězil v parlamentních volbách a stal se premiérem. Jeho nejvýznamnějším počinem v této funkci bylo uzavření mírové smlouvy s Egyptem v roce 1979, za což mu byla, společně s egyptským prezidentem Anvarem Sadatem, udělena Nobelova cena za mír. Za Beginovy vlády došlo k vůbec největší výstavbě izraelských osad na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, sjednocení Jeruzaléma a anexi Golanských výšin. V obavě před iráckým jaderným programem nařídil v roce 1981 vybombardovat irácký jaderný reaktor u Bagdádu. O rok později jeho vláda schválila vojenskou invazi do Libanonu v reakci na palestinské raketové a teroristické útoky (tzv. libanonskou válku). Ačkoli z krátkodobého hlediska splnila své cíle, z dlouhodobého byla zcela kontraproduktivní. Nesplnila očekávání, která v ní Begin vkládal, a výrazně rozdělila izraelskou společnost. V důsledku svého zdravotního stavu, smrti manželky a neustávajícího tlaku a kritiky veřejnosti kvůli libanonské válce se nakonec v říjnu 1983 rozhodl rezignovat.

Wilhelm Richard Wagner (22. května 1813, Lipsko – 13. února 1883, Benátky) byl německý hudební skladatel, výrazný představitel hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Bludný Holanďan, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Rienzi, Parsifal a operní tetralogie Prsten Nibelungův.

Mnoho let žil mimo Německo – především v Lotyšsku, Francii, Rakousku a Itálii. Nejdelší období však strávil ve Švýcarsku, kde se usadil poté, když po nezdařené revoluci v roce 1848 musel uprchnout z Německa. Několikrát navštívil i Čechy – především Prahu, kde uvedl některá svá díla. Měsíc strávil i v Teplicích; výlet na hrad Střekov jej inspiroval k napsání opery Tannhäuser. V Bayreuthu nechal pro své opery postavit v roce 1873 divadlo s výbornou akustikou a založil zde tradici Bayreuthských hudebních slavností (Bayreuther Festspiele), které si svoji světovou proslulost udržují dodnes.

Pro své protižidovské názory bylo jeho dílo již za císařství jednostranně posuzováno a zejména v období nacismu přímo zneužito. Wagner bývá (ne zcela logicky) spojován s Adolfem Hitlerem z toho důvodu, že Wagnerova snacha Winifred Marjorie Wagner (rozená Williams) byla dlouholetou Hitlerovou osobní přítelkyní.

Mokřiny u Vomáčků jsou přírodní rezervace v Českobudějovické pánvi 1 km severozápadně od Zlivi. Rezervace zahrnuje nivu Bezdrevského potoka (Soudného) nad severozápadní částí Zlivského rybníka. Rozkládá se na ploše 61,46 ha. Rezervace byla vyhlášena 30. prosince v roce 1991.

Předmětem ochrany je souvislé území rákosin a přirozených vlhkých luk, které jsou v podstatě posledním zbytkem původní vegetace Zbudovských blat představující historicky rozsáhlé území, s ornitologicky a botanicky cennými loukami a rákosinami. Oblast funguje jako významné refugium tohoto vzácného ekosystému, který je blízký původnímu. Mezi významné druhy rostlin, které se zde vyskytují, patří hrachor bahenní (Lathyrus palustris), violka slatinná (Viola stagnina) či vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Rezervace se vyznačuje pestrým druhovým složením vážek (Odonata), v rákosinách žijí vzácné druhy brouků. Lokalita je hnízdištěm četných druhů vodních a mokřadních ptáků.

V těsném sousedství rezervace je základna Katedry ekologie Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity využívaná i studenty Přírodovědecké fakulty. Současný dlouhodobý plán péče o lokalitu klade úsilí na zachování či případnou obnovu a zvýšení druhové diverzity v lokalitě.

Saturn I (původní značení Juno V, Super-Jupiter a C-1) byla první raketa řady Saturn a zároveň první americká raketa navržená výhradně pro vynášení nákladů na oběžnou dráhu Země. Vývoj zpočátku probíhal v Army Ballistic Missile Agency (ABMA) v Redstone Arsenal v Alabamě pod vedením hlavního konstruktéra Wernhera von Brauna. Na přelomu padesátých a šedesátých let přešla agentura ABMA, von Braunův tým i projekt rakety Saturn pod správu nově vzniklé civilní agentury NASA. První start se konal v říjnu 1961. Raketa sloužila pouze pro potřeby NASA, která ji využívala pro testování kosmické lodi Apollo. Celkem se konalo deset startů, z nichž všechny byly úspěšné. Kromě testování lodi Apollo byly k několika letům přidruženy vědecké experimenty Highwater a Pegasus.

Saturn I byl dvoustupňový a na nízkou oběžnou dráhu dokázal dopravit až 9000 kg nákladu. První stupeň byl poháněn svazkem osmi motorů H-1 na kapalný kyslík a vysoce rafinovaný petrolej typu RP-1. Nádrže byly sestaveny z trupů starších balistických raket Redstone a Jupiter. Druhý stupeň byl poháněn svazkem šesti motorů RL-10 na kapalný kyslík a vodík. Na úspěšnou koncepci Saturnu I navázala v roce 1966 silnější verze Saturn IB a později raketa pro mise na Měsíc Saturn V.

Světový operní repertoár je soubor oper uváděných často na významných operních scénách po celém světě. Liší se tím jak od národních operních repertoárů, tedy oper, které se častěji uvádějí v jedné jazykové oblasti, tak i od operních děl uváděných jen výjimečně nebo vůbec. Standardní operní repertoár není ovšem pevně definován a odborníci se mohou lišit v názorech na to, zda daná opera do něj patří nebo ne. Navíc se operní repertoár vyvíjí tak, jak se objevují nové úspěšné kusy a starší upadají v zapomenutí anebo jsou naopak objevovány a znovu uváděny na scény.

Standardní repertoár pokrývá všechny hlavní žánry opery a historicky sahá od raných oper 17. století psaných Monteverdim, Cavallim a Purcellem až po díla pozdního 20. století, jejichž autory jsou například Messiaen, Berio či Britten.

Zlatý brouk nebo také Zlatý skarabeus (v anglickém originále The Gold-Bug) je dobrodružná povídka amerického spisovatele a literárního teoretika Edgara Allana Poea, poprvé vydaná roku 1843. Poe napsal povídku během svého pobytu (od listopadu 1827 do prosince 1828) na Sullivanově ostrově, kde vykonával službu v americké armádě.

V „Zlatém broukovi“ dochází k řadě zdánlivě nevysvětlitelných náhod hraničících až s magií, pro které se ovšem najde logické a racionální vysvětlení. Příběh se odehrává na Sullivanově ostrově v Jižní Karolíně v USA. Nalezený záhadný zlatý skarabeus poskytne podnět k pátrání po ukrytém pirátském pokladu, k jeho nalezení je potřeba rozluštit tajnou šifru.

„Zlatý brouk“ ovlivnil skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona v jeho románu o hledání pokladu Ostrov pokladů. William Friedman, americký přední kryptolog se začal o svůj obor více zajímat po přečtení povídky „Zlatý brouk“ v dětství. Později se mu podařilo rozluštit japonský kód ‚Purple‘ během druhé světové války.

Boubínský prales je národní přírodní rezervace (ev. č. 24) nedaleko Včelné pod Boubínem a Horní Vltavice v okrese Prachatice, která byla vyhlášena již v roce 1858. Jedná se tedy o třetí nejstarší českou přírodní rezervaci, a to o rozloze 666,41 ha. Oblast leží v CHKO Šumava a spravuje ji Správa NP a CHKO Šumava. Důvodem ochrany je bukosmrkový porost s vtroušeným klenem, nacházející se v okolí 1362 metrů vysokého vrchu Boubín a tvořící jednu z nejvýznamnějších lesnických lokalit v Evropě.

Rezervace byla zřízena na popud lesníka Josefa Johna a během let se postupně rozrůstala z 47 ha na současných 685 ha. V průběhu let byla část pralesa poničena povětrnostními vlivy, narůstajícím turismem, kůrovcovou kalamitou i přemnoženou zvěří. Z toho důvodu byla jádrová část pralesa ohraničena plotem, který zamezuje vstupu turistů a zvěře a tím chrání mladou generaci stromků. Na území rezervace se nachází stromy staré 400 až 500 let, mezi nejznámější zástupce patřil Král smrků, jenž byl povalen sněhovou vichřicí v roce 1970. V průběhu času se mění zastoupení výskytu jednotlivých druhů stromu v rezervaci, k roku 2011 je na ústupu četnost smrku. Na území rezervace se v současnosti (k roku 2011) provádí částečná těžba a jen na některých lokalitách panuje bezzásahový režim. Rezervace patří mezi nejvíce navštěvovaná místa Šumavy, vede skrz ni naučná stezka a několik turistických tras směřujících k rozhledně na vrchu Boubín.

Viktor z Aveyronu (francouzsky Victor de l'Aveyron; známý jako divoký chlapec z Aveyronu, Sauvage de l'Aveyron) byl vlčí chlapec, který část svého dětství prožil v lese. Počátkem roku 1800 byl odchycen v Saint-Sernin-sur-Rance v departementu Aveyron. V té době mu bylo odhadem 12 let; ani přes snahu úřadů se nepodařilo vypátrat jeho rodinu ani původ. Již od počátku se o jeho případ zajímali vědci, což z divokého chlapce z Aveyronu činí jeden z nejlépe zdokumentovaných případů vlčích dětí; chlapce studovali naturalista Pierre Joseph Bonnaterre či zakladatel moderní psychiatrie Philippe Pinel, ale nejvíce se případem proslavil lékař Jean Marc Gaspard Itard, který se ho v letech 1801–1806 snažil vzdělávat.

V době svého nalezení chlapec neuměl mluvit a neznal ani základní společenské chování. Itard s chlapcem však dosáhl jen dílčích úspěchů, např. mluvit se Viktor nikdy nenaučil. Od roku 1806, kdy byl Itardův projekt ukončen, žil Viktor i se svou opatrovnicí v Paříži a zemřel roku 1828. Od samého počátku případ provázel i velký zájem veřejnosti. Příběhu se na počátku 19. století dostalo divadelního ztvárnění a byl zpracován dále i v 20. a 21. století.

Hudební slavnosti v Bayreuthu nebo též Slavnosti Richarda Wagnera (Bayreuther Festspiele, Richard-Wagner-Festspiele) je letní hudební a divadelní festival, který se každoročně koná (zpravidla od 25. července do 28. srpna) ve zvláštní budově Festivalového divadla postaveného Richardem Wagnerem a Otto Brückwaldem na tzv. Zeleném vršku (Grüner Hügel) v Bayreuthu. Jeho hlavním  v zásadě jediným programem je představení deseti oper německého skladatele Richarda Wagnera.

Hudební slavnosti v Bayreuthu, které se konají s přestávkami od roku 1876, jsou nejstarším dosud konaným festivalem vážné hudby. Mezi hudebními festivaly je i nejžádanější (ročně přichází přes půl milionu žádostí o vstupenku) a jedním z umělecky nejvýznamnějších a nejrespektovanějších. Příznačná je rovněž oddanost jeho příznivců. Slavnosti založil samotný skladatel jakožto svého druhu jedinečnou událost, kterou vyvrcholily jeho snahy o zásadní reformu operního žánru. Od jeho smrti se vedení festivalu trvale nachází v rukou jeho rodiny, a to nejprve jako soukromý podnik, od roku 1973 pod záštitou nadace s veřejnoprávním zastoupením. Bayreuthské hudební slavnosti mají ale i nadále na evropské kulturní poměry vysoký podíl financování z vlastních zdrojů a soukromých příspěvků.

Na Hudebních slavnostech v Bayreuthu účinkovala za dobu jejich trvání řada významných dirigentů a pěveckých sólistů, tradičně vynikající úroveň mají sbor a orchestr. V období po II. světové válce je kladen důraz na inovativní operní režii.

Propojení vedoucích osobností bayreuthských slavností s krajně konzervativními, nacionalistickými a antisemitskými kruhy vyvrcholilo okázalým politickým využitím festivalu ze strany nacistické Třetí říše. Téma vypořádání se s touto minulostí je přítomné – od obnovení slavností roku 1951 až dosud – v samotných inscenacích i ve vnímání veřejnosti.

Joska Skalník, vlastním jménem Josef Skalník (* 23. března 1948 v Praze), je český výtvarník a grafik. Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do Státního divadelního studia, odkud roku 1977 přešel do Činoherního klubu, v němž pořádal i výstavy obrazů a fotografií umělců, kteří neměli přístup do tehdejších oficiálních galerií. V roce 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a působil též v samizdatových periodikách (například Revolver Revue a Lidových novinách). V Jazzové sekci také uskutečnil svůj projekt Minisalon.

Na sklonku roku 1989 se účastnil zakládající schůze Občanského fóra, o níž měl, podle pozdějších obvinění, informovat Státní bezpečnost. Skalník toto obvinění odmítá. Po Sametové revoluci se stal poradcem prezidenta republiky Václava Havla, a před volbami v roce 1990 jím byl osloven, aby vytvořil nový státní znak. Své působení na Hradě na přelomu let 1990 a 1991 ukončil a od té doby se věnuje malířství a grafice. Od poloviny devadesátých let 20. století jezdí pravidelně čerpat inspiraci a za regenerací na ostrov Bali, kam se dostal díky svým výstavám v Japonsku a jihovýchodní Asii. Kromě těchto lokalit vystavoval též v Evropě, Africe a v Severní Americe.

V jeho dílech převažuje modrá barva a objevují se v nich ustálené motivy (bílá oblaka či geometrické útvary). Jeho výtvory jsou zastoupeny ve sbírkách galerií v České republice i ve světě.

Iron Maiden je britská heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu „Running Free“). K roku 2010 prodali přes 85 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards.

Do roku 2010 skupina vydala celkem patnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (jedenáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála se dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil.

61 Cygni, známá též jako Besselova hvězda či Letící hvězda, je dvojhvězda v souhvězdí Labutě. Její složky tvoří dvě trpasličí hvězdy spektrální třídy K o jasnosti 5,2 a 6,03 mag. Dvojhvězda je to nenápadná, avšak zviditelnila se tím, že byla první hvězdou, u které se podařilo změřit paralaxu a určit tak její vzdálenost od Slunce.

Friedrich Wilhelm Bessel u ní změřil v roce 1838 paralaxu 0,314″, což odpovídá vzdálenosti od Země 10,4 světelných let. Hodnota byla velmi blízko skutečné vzdálenosti 11,4 světelných let. Hvězda byla Besselem zvolena, protože vykazuje velký vlastní pohyb po obloze, 5,2″ za rok. Z tohoto důvodu se někdy nazývá Letící hvězda. Z rychlosti pohybu správně usuzoval, že se hvězda nachází velmi blízko Země. Vzhledem k Zemi je 15. nejbližší hvězdou (složky vícenásobných hvězd nejsou započítány) a zároveň 7. hvězdou s nejrychlejším pohybem po obloze. V průběhu dvacátého století několikrát astronomové ohlásili objev planet obíhajících jednu ze dvou složek hvězdy, avšak nedávná precizní měření radiálních rychlostí hvězdy ukázala, že všechna předchozí měření byla chybná. K dnešnímu dni tak nebyly u hvězdy potvrzeny žádné planety.

Iguanodon (z latiny: „leguání zub“, český název je také iguanodon) je rod ornitopodního dinosaura, který se vývojově nacházel někde mezi prvními hbitými dvounohými hypsilofodonty a kachnozobými dinosaury, jimiž věk ornitopodů vrcholil. Paleontologové pojmenovali mnoho druhů iguanodona, pocházejících ze stupňů kimmeridž ve svrchní juře až cenoman ve svrchní křídě v Asii, Evropě a Severní Americe, ovšem jen I. bernissartensis, který žil v Evropě mezi stupni barem a apt ve spodní křídě, tj. asi před 130 až 120 milióny let, je dobře podložen bohatými nálezy. Tito velcí silní býložravci bývají řazeni do skupiny Iguanodontia. Taxonomie jejich rodu je však stále předmětem studia a mnohé dávno známé druhy paleontologové připsali jiným rodům.

Prvního iguanodona objevil roku 1822 a popsal o tři roky později anglický lékař a amatérský paleontolog Gideon Mantell. Byl to po rodu Megalosaurus druhý formálně pojmenovaný dinosaurus. Spolu s megalosaurem a hyleosaurem to byl také jeden z rodů, které původně definovaly skupinu Dinosauria. Vědecké poznatky o rodu Iguanodon se průběžně vyvíjely podle toho, jak se objevovaly nové informace plynoucí z nálezů fosilií. Některé z nich, mezi nimi i dvě téměř kompletní kostry, umožnily vědcům vytvořit informované hypotézy týkající se mnoha aspektů života těchto zvířat, včetně stravy, pohybu a sociálního chování.

Bliss-Leavitt Mark 13 bylo americké 569mm letecké torpédo používané zejména letectvem amerického námořnictva za druhé světové války. Jako letecké torpédo nahradilo ve třicátých letech 20. století předchozí 450mm torpéda Mark 7 a používalo se až do roku 1950. Od poloviny roku 1943 se začala torpéda Mark 13 používat i na torpédových člunech PT, kde nahradila 533mm torpéda Mark 8.

Původní model torpéda vyžadoval odhoz z výšky 50 stop (15,2 m) při rychlosti letadla 110 uzlů (203,7 km/h). To znamenalo značné ohrožení útočícího letounu protiletadlovou palbou a stíhači nepřítele. Navíc pohonný a řídící systém torpéda byly značně poruchové: ze 105 zkušebních shozů v roce 1943 se zjistilo, že pouze 31 % shozených torpéd pokračovalo k cíli správným kurzem a ve správné hloubce. Pozdější upravený model torpéda, který se dal shazovat z větších výšek a při vyšších rychlostech, vstupoval do vody pod úhlem 26 až 30 °, přičemž se mohl ponořit až do hloubky 150 stop (45,7 m). Po 200 yardech (182,9 m) se torpédo odjistilo a po dalších 100 yardech (91,4) vystoupalo na přednastavenou hloubku. Ta se nastavovala před startem letounu podle charakteru předpokládaného cíle, ale bylo jí možné změnit i za letu podle aktuální situace. Maximální nastavitelná hloubka pro Mark 13 byla 50 stop (15,2 m).

Během druhé světové války bylo s torpédem Mark 13 podniknuto 1287 útoků, dosaženo 514 zásahů a mezi obětmi Mark 13 skončilo i šest letadlových lodí japonského císařského námořnictva a dvě největší bitevní lodě na světě: Jamato a Musaši. Koncem války považovalo US Navy Mark 13 za nejlepší letecké torpédo a ponechalo si ho ve výzbroji až do roku 1950.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Wikipedie:Článek_týdne/2013
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---