Christopher Kelk Ingold - Zákldné pojmy z elektrotechniky - Electronic.sk
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. | Zásady ochrany osobných údajov. | OK, súhlasím
Pamětní deska na University College London na počest jejího profesora sira Christopher Kelk Ingolda
Christopher Kelk Ingold (28. října 1893 v Londýně – 8. prosince 1970 v Londýně) byl britský organický chemik a profesor University College London.[1] Zabýval se především mechanismem organických reakcí a mezomerií. Je považován za jednoho z hlavních průkopníků fyzikálníorganické chemie.[2][3][4]
Christopher Kelk Ingold je autorem a spoluautorem 443 článků. Mezi jeho významné studenty patří Peter de la Mare, Ronald Gillespie a Ronald Nyholm.[5][6]
Vzdělání a kariera
Christopher Kelk Ingold se narodil 28. října 1893 v Londýně obchodníkovi s hedvábím, který zemřel na tuberkulózu, když mu bylo pět let. Svá vědecká studia zahájil na Hartley University College v Southamptonu (nyní Southampton University) a v roce 1913 získal externí bakalářský titul na Londýnské univerzitě.
V roce 1918 mu byl udělen titul PhD. V roce 1920 získal titul MSc na University of London a vrátil se na Imperial College, aby opět pracoval s Jocelyn Field Thorpem. V roce 1921 získal titul DSc a v následujících letech pracoval jako lektor organické chemie.
V roce 1924 se přestěhoval na univerzitu v Leedsu, kde strávil šest let jako profesor organické chemie po boku své manželky Dr. Edith Hildy Ingold. V roce 1930 se vrátil do Londýna, kde byl v letech 1937 až 1961 vedoucím katedry chemie na University College London (UCL). Do důchodu odešel v roce 1961 a v roce 1970 zemřel.
Výzkum
Příklad chirality - šroubovice s opačnou chiralitou (A pravotočivá, B levotočivá)Příklad chirality - enantiomeryaminokyselinyBěhem svého studia alkylhalogenidů našel Ingold důkazy o dvou možných reakčních mechanismechnukleofilních substitučních reakcí. Zjistil, že primární a sekundární alkylhalogenidy prošly jednostupňovým mechanismem (SN2), zatímco terciární alkylhalogenidy prošly dvoustupňovým mechanismem (SN1). Zjistil také, že reakce primárních a sekundárních alkylhalogenidů s nukleofily závisí jak na koncentraci alkylhalogenidu, tak na koncentraci nukleofilu. Naopak reakce terciárních alkylhalogenidů s nukleofily byly závislé pouze na koncentraci alkylhalogenidu.
Příklad uplatnění Cahn-Ingold-Prelog prioritních pravidel (R/S)Je spoluautorem Cahn-Ingold-Prelog (CIP) prioritních pravidel v organické chemii, která jsou pojmenovaná po Robertu Sidney Cahnovi, Christopheru Kelkovi Ingoldovi a Vladimiru Prelogovi. Tato pravidla popisují standardní proces pro úplné a jednoznačné pojmenování stereoizomerumolekuly a jsou unikátním systémem pro pojmenování stereocenterchirálních molekul. Pravidla CIP přiřazují nomenklaturu R a S sloučeninám s jedním stereocentrem a nomenklaturu E a Z sloučeninám s dvojnými vazbami. Tímto způsobem mohou být celé molekuly jednoznačně specifikovány.
Je spoluautorem Hughesových-Ingoldových symbolů, které popisují různé reakční mechanismy. Systém je pojmenován po britských chemicích Edwardu D. Hughesovi a Christopheru Kelkovi Ingoldovi. Například reakce SN2 je substituční reakce (S) s nukleofilním procesem (N), který je bimolekulární (2 zapojené molekulární entity). Reakce SE2 znamená elektrofilní substituci.[9] Naproti tomu reakce E2 je eliminační reakce.
V roce 1915 se stal spoluautorem Thorpe-Ingoldova efektu, což je úhlová komprese při cyklických reakcích, kdy velké substituenty podporují uzavření kruhu a intramolekulární reakce.[10]
V roce 1953 vydal učebnici Struktura a mechanismus v organické chemii, která je považována za základní kámen organické chemie. Zabývá se strukturou organických molekul a reakcemi elektrofilní aromatické substituce, nukleofilní alifatické substituce, adice, eliminace a přesmyky.
Vyznamenání
V roce 1920 byl Ingold vyznamenán Medailí britského impéria (British Empire Medal, BEM) za svůj válečný výzkum, který zahrnoval velkou odvahu při provádění práce v jedovatém ovzduší a riskování svého života při několika příležitostech při prevenci vážných nehod, ačkoli o tomto ocenění ani o tomto období svého života nikdy nemluvil.[11]
V roce 1924 byl zvolen členem Královské společnosti (Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge).[12]
V roce 1951 obdržel Longstaffovu medaili Královské chemické společnosti, v roce 1952 Královskou medaili a v roce 1958 byl povýšen do rytířského stavu.
V roce 1923 se oženil s Dr. Edith Hildou Ingold (rodné jméno Usherwood). Byla to kolegyně chemička, se kterou spolupracoval. Měli spolu dvě dcery a syna Keitha Ingolda, který je známým chemikem pracujícím v Kanadě.[13] Ingold zemřel v Londýně v roce 1970 ve věku 77 let.
Spisy
Struktura a mechanismus v organické chemii. Cornell University Press, 1953.
Principy elektronové teorie organických reakcí. Chemical Reviews, sv. 15, 1934, s. 238–274.
↑Ingold, C. K. Structure and Mechanism in Organic Chemistry. Ithaca, New York: Cornell University Press, 1953. Dostupné online. ISBN0-8014-0499-1.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ingold, Christopher K. Principles of an Electronic Theory of Organic Reactions. Chemical Reviews. 1934, s. 238–274. DOI10.1021/cr60051a003.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Saltzman, Martin D. C. K. Ingold's Development of the Concept of Mesomerism. Bulletin for the History of Chemistry. 1996, s. 25–32. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CAMBIE, R.C.; DAVIS, B.R. A century of chemistry at the University of Auckland 1883–1983. Auckland: Percival, 1983. S. 35–37.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RIDD, John. Historical Profile - Organic Pioneer. Chemistry World. December 2008, s. 50–53. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Absence of SN1 Involvement in the Solvolysis of Secondary Alkyl Compounds, T. J. Murphy, J. Chem. Educ.; 2009; 86(4) pp 519–24; (Article) doi: 10.1021/ed041p678
↑SALTZMAN, M. D. The Robinson-Ingold controversy: Precedence in the electronic theory of organic reactions. Journal of Chemical Education. 1980, s. 484. DOI10.1021/ed057p484. Bibcode1980JChEd..57..484S.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Nye, Mary Jo. From Chemical Philosophy to Theoretical Chemistry. : University of California Press, 1994. Dostupné online. ISBN978-0-520-08210-6. S. 197–198.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Christopher_Kelk_Ingold Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
multimediální obsah na Commons
