A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Jazyková situace na Ukrajině je dlouhodobě charakterizována především existencí dvou převládajících jazyků, ukrajinštiny a ruštiny.
Na území současné Ukrajiny je úředním jazykem pouze ukrajinština, kterou považuje za svůj mateřský jazyk skoro 70 % obyvatelstva. Necelých 30 % obyvatel Ukrajiny však považuje za svůj rodný jazyk ruštinu, přičemž nejde pouze o ruskou etnickou menšinu, ale i o samotné Ukrajince. Na Ukrajině žijí také nositelé mnoha jiných jazyků, např. krymští Tataři, Moldavané, Romové, aj. Ukrajinština sama má také mnoho nářečních a sociálních variant. Nejvýraznější sociální variantou ukrajinštiny je tzv. suržyk, nářečí, vycházející z ukrajinštiny a ruštiny.
Historie
Obecně přijímanou koncepcí o původu ukrajinského jazyka je teorie ruského filologa Alexeje Alexandroviče Šachmatova (1864–1920), podle které se ukrajinština vyvinula z tzv. společného východoslovanského jazyka (rus. oбщевосточнославянский язык, ukr. спільно-руська прамова), kterým se v období raného středověku mluvilo na Kyjevské Rusi, nacházející se na území dnešní Ukrajiny. Na Kyjevské Rusi fungovala i staroslověnština, která však měla pouze status knižního jazyka. Ze živé společné východoslovanské řeči se později po rozpadu Kyjevské Rusi vyvinuly tři moderní východoslovanské jazyky: ruština, ukrajinština a běloruština.[1] Existují i jiné koncepce původu ukrajinštiny: např. Jurij V. Ševeljov tvrdí, že se ukrajinština vyvinula přímo z praslovanštiny.[2]
Území dnešní Ukrajiny se po rozpadu Kyjevské Rusi ocitlo rozděleno mezi sousední státy. Na západě jej ovládal Polsko-litevský svaz, z Krymu ovládali jižní části Ukrajiny krymští Tataři, a severovýchodní oblasti byly zpravidla sporným územím, ovládaných nejprve Zlatou hordou, později Moskevským velkoknížectvím. Styky se všemi těmito národy měly na podobu budoucí ukrajinštiny velký vliv.
První snahy o konsolidaci ukrajinského jazyka na území dnešní Ukrajiny se pojí se snahami o katolizaci pravoslavných oblastí Polsko-litevským svazem v 16.–17. století. Proti polským katolíkům vedly náboženské i morální diskuse osobnosti tehdejší pravoslavné „Malé Rusi“, jako např. Meletij Smotryckyj a Ivan Vyšenskyj. Již tehdy se vyzdvihovala důležitost vlastního jazyka, který funguje spolehlivě ve světě knih i liturgie. Tehdy šlo však spíše o staroslověnštinu, než o skutečný jazyk ukrajinských mas. Konflikt byl v 17. století postupně vyřešen sériemi kozáckých povstání (např. povstání Bohdana Chmelnyckého), kdy se kozácké vedení rozhodlo připojit svá území východní Ukrajiny k Moskevskému státu výměnou za vojenskou pomoc a náboženskou svobodu.
Jazyková otázka se opět přihlásila o slovo v 18. století, kdy začalo být jasné, že silně centralizovaný ruský stát vyvíjí značný kulturní tlak na jím ovládaná území a ve výsledku se ukrajinské obyvatelstvo především ve městech rychle rusifikuje. Odpovědí na tuto situaci bylo obrozenecké hnutí podobné českému národnímu obrození, kde se významné ukrajinské osobnosti snažily o pozvednutí ukrajinštiny na úroveň životaschopného moderního jazyka. Na základě živé lidové řeči byla postupně kodifikována tzv. nová spisovná ukrajinština (ukr. нова українська літературна мова), která byla v praxi používána ukrajinskými spisovateli a vědci, jako byli Ivan Kotljarevskyj, Taras Ševčenko, P. Kuliš, aj.[3]
Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následující občanské válce byla Ukrajina definitivně připojena k nově vzniklému Sovětskému svazu. Jedním z programů sovětské vlády byl boj s negramotností a v jednotlivých sovětských republikách se ve 20. letech kladl značný důraz na nacionalizaci jazyka. Na Ukrajině se toto období tradičně nazývá „ukrajinizace“. Během ukrajinizace byl velmi aktivní literární i vědecký život. Ve 30. letech přišlo období kolektivizace a industrializace, které se vyznačovalo zvýšenou migrací obyvatel a jazykovým míšením, kdy se na nacionalizaci již tak velký důraz nekladl. Nehledě na nesporné pokroky v ukrajinské jazykovědě i literatuře ani v SSSR nezmizel konflikt mezi ruskou a ukrajinskou jazykovou kulturou, kdy ruská kultura ve velké míře ovlivňovala (skrze literaturu, divadlo, film apod.) kulturu ukrajinskou a v některých průmyslových městech Ukrajinské SSR zůstávala většina obyvatel ruskojazyčná.
Po rozpadu SSSR a vyhlášení samostatné Ukrajiny byla ukrajinština zakotvena v ústavě Ukrajiny jako úřední jazyk a vyučující jazyk ve školách. Tato politika nové ukrajinizace však nebyla příliš efektivní a ruskojazyčné obyvatelstvo přecházelo na ukrajinštinu jen pozvolna.[4]
Jazykové zákony Ukrajiny
Kvůli výrazným etnickým menšinám, především ruské, maďarské a rumunské, byl pak v roce 2012 přijat kontroverzní jazykový zákon, který povyšoval jazyk dané menšiny na status „regionálního jazyka“, pokud podíl obyvatel dané menšiny v oblasti přesahoval 10 %. Možnost ustanovit ruštinu jako místní úřední jazyk využila většina oblastí na jihovýchodě země. Využily ji také maďarská a rumunská menšina v některých obcích na jihozápadě. V únoru 2014 Parlament Ukrajiny tento zákon o regionálních jazycích zrušil. Poté ale prozatimní prezident Oleksandr Turčynov odmítl toto rozhodnutí podepsat a nepodepsal jej ani jeho nástupce Petro Porošenko. V říjnu 2014 začal Ústavní soud Ukrajiny přezkoumávat ústavnost zákona a dne 28. února 2018 byl zákon označen za protiústavní.[5]
Nový jazykový zákon vznikl za Volodymyra Zelenského v roce 2019 a ustanovuje jako jediný oficiální jakzyk ukrajinštinu (s výjimkou tatarštiny pro Krym). Podle poradního orgánu Rady Evropy zákon není dostatečně vyvážený a znevýhodňuje ruštinu, což nelze ospravedlnit historickým útlakem.[6]
Otázka jazykových zákonů je zneužívána ruskou propagandou ve válce s Ukrajinou. Takto na jaře 2014 využili poslaneckého návrhu zákona skupiny radikálů k rozdmýchávání protiukrajinských nálad („chtějí zakázat ruštinu“) a rozpoutání války na východě Ukrajiny.[7]
Současný stav
Podle údajů posledního sčítání lidu v roce 2001 se na území dnešní Ukrajiny přihlásilo k ukrajinské národnosti 77,8 % obyvatelstva. Druhá nejpočetnější národnost byla ruská, ke které se přihlásilo 17,3 % obyvatel.[8]
Ukrajinštinu jako svůj rodný jazyk uvedlo 67,5 % všech obyvatel, ruštinu jako rodný jazyk uvedlo 29,6 %. Nejvíce rusky mluvících respondentů bylo v regionech Doněcké oblasti (74,9 %), Luhanské oblasti (68,8 %) a Autonomní republiky Krym (77 %). Dalšími regiony s vysokým počtem rusky mluvících obyvatel jsou Charkovská oblast, Záporožská oblast a Oděská oblast (tam převažuje suržyk).[9]
Po srovnání s údaji z předchozího sčítání lidu v roce 1989 je vidět obecná tendence pomalé jazykové ukrajinizace obyvatelstva, třebaže jde jen o relativně malé změny (ukrajinštinu jako rodný jazyk uvedlo v roce 2001 o 2,8 % obyvatel více než v roce 1989).
Teritoriální varianty ukrajinštiny
Ukrajinštinu lze podle nářečního principu rozdělit na 3 velké nářeční skupiny (ukr. нарічча): severní, jihozápadní a jihovýchodní. Nářeční skupiny se dále dělí na menší jednotky – nářečí neboli dialekty (ukr. діалекти), a ty se mohou dále dělit na ještě menší mikrodialekty (ukr. говірки), často typické pouze pro jednotlivé obce.[10] Nářečí mají na Ukrajině zpravidla archaický charakter a obecně jsou považována za neprestižní jazykovou variantu.
Sociální varianty ukrajinštiny
Stejně jako mnoho jiných moderních jazyků se i ukrajinština dělí podle způsobu jejího užívání různými sociálními skupinami obyvatelstva. Kromě obecné slovní zásoby, kterou zná každý nositel jazyka, existují v ukrajinštině i různé úzce zaměřené varianty (zpravidla lexikální). Tradičně se mluví o tzv. profesionalismech (výrazy typické pro konkrétní pracoviště nebo zaměstnání), žargonu (řeč užší skupiny lidí, zpravidla expresivně zabarvená) a argotu (řeč úzké skupiny, nesrozumitelná pro běžného obyvatele).[11] V každodenní komunikaci se na Ukrajině často používá nespisovná hovorová varianta, tzv. prostoriččja (ukr. просторіччя).[11]
Suržyk
Suržyk je neprestižní jazyková varianta, vytvořená smíšením ukrajinštiny a ruštiny. Suržyk je široce používán a podle údajů Kyiv International Institute of Sociology je jeho zastoupení výrazné v centrální Ukrajině a zejména v široké oblasti ukrajinsko-rusko-běloruského trojmezí, kde funguje jako komunikační prostředek běžného obyvatelstva.
Z lingvistického hlediska lze suržyk charakterizovat jako „chaotické zaplňování mezer ve znalosti ukrajinštiny povrchními znalostmi ruštiny“. Jde tedy většinou o původně ruskou slovní zásobu aplikovanou na ukrajinskou syntax, fonetiku a morfologii. Suržyk se tradičně považuje za „zkaženou formu jazyka“ a z tohoto důvodu nebývá příliš často předmětem lingvistického zkoumání. Některé studie suržyka zachyceného v umělecké literatuře však dokazují, že suržyk je schopen fungování na všech jazykových úrovních (fonetické, morfologické, syntaktické).[12]
Z hlediska sociolingvistiky se o suržyku dosud vedou spory. Existuje několik teorií: badatelé definují suržyk jako výsledek tzv. superinterference; jako pidžin; jako formu žargonu; nebo jako přechodnou fázi v procesu vytěsňování ukrajinštiny ruštinou. Z hlediska funkce se suržyk na jihovýchodní Ukrajině používá v situacích, kdy chce mluvčí vytvořit atmosféru nenucené a neformální komunikace, nebo překlenout sociální propast mezi účastníky hovoru.[13]
Odkazy
Reference
- ↑ ŠACHMATOV, Olexandr; KRYMSKYJ, Ahatanhel. Korotkyj narys istoriji ukrajinskoji movy ta chrestomatija. Kyjev: Vydavnyče tovarystvo "Drukar", 1922. 184 s. S. 9.
- ↑ 1. ВСТУПНІ ЗАВВАГИ. Юрій Шевельов. Історична фонологія української мови.. litopys.org.ua . . Dostupné online.
- ↑ TEREMKO, Vasyl. Literaturoznavčyj slovnyk-dovidnyk. Kyjev: Akademija, 1997. 752 s. ISBN 966-580-003-5.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001 | Русская версия | Результаты | Основные итоги переписи | Языковой состав населения:. 2001.ukrcensus.gov.ua . . Dostupné online.
- ↑ Constitutional Court declares unconstitutional language law of Kivalov-Kolesnichenko. Ukrinform.net . Dostupné online.
- ↑ New Language Requirement Raises Concerns in Ukraine
- ↑ Jazykové bitvy dělí Ukrajinu. Zákonem chce úplně omezit ruštinu i další jazyky | Svět. Lidovky.cz . 2017-03-25 . Dostupné online.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001 | Русская версия | Результаты | Основные итоги переписи | Языковой состав населения:. 2001.ukrcensus.gov.ua . . Dostupné online.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001 | Русская версия | Результаты | Основные итоги переписи | Национальный состав населения:. 2001.ukrcensus.gov.ua . . Dostupné online.
- ↑ MAKARČUK, Stepan. Etnohrafija Ukrajiny. Navčalnyj posibnyk.. 2.. vyd. Lvov: Svit, 2004. 520 s. Dostupné online. ISBN 966-603-371-2. S. 170.
- ↑ a b PONOMARIV, Olexandr. Stylistyka sučasnoji ukrajinskoji movy. 3.. vyd. Ternopol: Navčalna knyha - Bohdan, 2000. 248 s. ISBN 966-7520-80-3. S. 97–102.
- ↑ Определение 1. web.archive.org . 2012-03-24 . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-24.
- ↑ Определение 2. web.archive.org . 2012-03-24 . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-24.
Související články
Externí odkazyeditovat | editovat zdroj
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jazyková situace na Ukrajině na Wikimedia Commons
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk