A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Tento článek popisuje rozdíly mezi dánštinou, norštinou (resp. jejími dvěma psanými standardy) a švédštinou, blízce příbuznými a do jisté míry vzájemně srozumitelnými germánskými jazyky, kterými se hovoří v oblasti Skandinávie.
Jazykový standard
Švédština a dánština mají institucionálně daný psaný (spisovný) standard, který se používá při výuce ve škole, na úřadech, v médiích a podobně. V Norsku je jazyková situace složitější. V důsledku historického vývoje existují od 19. století dva rozdílné standardy pro psanou norštinu, které se v současnosti nazývají bokmål (dosl. knižní řeč) a nynorsk (nová norština). Obě spisovné formy jsou rovnocenné a každý se může svobodně rozhodnout, kterou bude používat. Bokmål upřednostňuje většina obyvatel Norska, ačkoliv je více vzdálený běžně mluvenému jazyku. Jeho základem je dánština, která byla do 1814 úředním jazykem v Norsku. Nynorsk je uměle vytvořený psaný standard, který vychází z norských nářečí. Je tedy bližší mluvené norštině, avšak používá ho maximálně 15 % mluvčích.
Co se týká výslovnosti, v Dánsku existuje jeden standard, který se používá například v médiích. Ve švédštině existují 3 uznávané standardy, které vycházejí z výslovnosti nářečí příslušných oblastí: středošvédský (Stockholm a okolí), jihošvédský a finský (finská švédština). V norštině nelze hovořit o „spisovné“ výslovnosti. Bokmål a nynorsk jsou především psané formy jazyka. Není pro ně stanovená „správná“ výslovnost. Pokud se těmito spisovnými jazyky hovoří (například v médiích, ve škole a podobně), je přijatelná jakákoliv výslovnost používaná v nářečí dané oblasti.
Vzájemná srozumitelnost
Mluvčí jednotlivých jazyků obvykle čtou texty psané ostatními skandinávskými jazyky bez větších problémů. Pokud jde o mluvené slovo, Norové a Švédové spolu mohou komunikovat každý svým jazykem bez větších potíží. Ovšem vzhledem k odlišné výslovnosti dánštiny je vzájemné porozumění mluvenému slovu mezi dánštinou na jedné straně a norštinou a švédštinou na straně druhé zpravidla obtížnější.[1]
Pravopis
Dánština, norština i švédština se zapisují latinkou s dodatečnými znaky.
Dánská a norská abeceda mají tato dodatečná písmena, která se řadí v uvedeném pořadí na jejím konci: Æ æ, Ø ø, Å å.
Švédská abeceda má tato dodatečná písmena, rovněž řazená na konci: Å å, Ä ä, Ö ö.
Švédskému <ä> a <ö> odpovídá v dánštině a norštině <æ> a <ø>. Frekvence využití písmena <æ> je v norštině nižší než v dánštině (resp. ve švédštině frekvence <ä>). V odpovídajících pozicích mívá norština často <e>. Například: menn (nor.) – mænd (dán.) – män (š.) = muži.
Hlavní rozdílné rysy pravopisu
Zásady pravopisu skandinávských jazyků jsou do značné míry společné. Kromě rozdílných dodatečných písmen (viz výše) jsou hlavní rozdíly následující:
- Zatímco v dánštině a norštině je používá zdvojené <kk>, ve švédštině je místo toho spřežka <ck> (vyslovovaná jako ): lykke (dán., nor.) – lycka (šv.) = štěstí.
- Latinské přípony -tion, -cion, -sion, používané v dánštině a švédštině, se v norštině v souladu s výslovností píší -sjon: lektion (dán., šv.) – leksjon (nor.) = lekce. Obdobně latinské <c>, před předními samohláskami vyslovované , se v norštině podle výslovnosti píše <s>: cigaret (dán.) – cigarett (šv.) – sigarett (nor.) = cigareta.
- Ve švédštině se používá v cizích i v domácích slovech písmeno <x>. V dánštině a norštině se obvykle nahrazuje <ks>: växla (šv.) – veksle (dán., nor.) = vyměnit.
- Při psaní vlastních jmen složených z několika obecných jmen se v dánštině píše velké písmeno u všech slov názvu, zatímco v norštině a švédštině je velké písmeno pouze u prvního slova: Det Hvide Hus (dán.) – Det hvite hus (nor. bkm.) – Det kvite huset (nnor.) – Vita huset (šv.) = Bílý dům. (Příklad zároveň ilustruje rozdíly při používání určitého členu.)
Další pravopisné rozdíly jsou zmíněny v části věnované fonetice a fonologii.
Fonetika a fonologie
Výslovnost norštiny a švédštiny je podobná. Jejich fonetické a fonologické systémy se velkou měrou shodují. Výslovnost dánštiny prošla odlišným vývojem. Fonetika a fonologie proto vykazuje mnoho rozdílů od norštiny a švédštiny, což ztěžuje vzájemné porozumění v ústním styku.
Intonace
Charakteristickým rysem výslovnosti norštiny a švédštiny je melodický přízvuk. Slova se vyslovují s dvojí intonací. První intonace se vyznačuje klesavým tónem a je charakteristická pro jednoslabičná a některá dvouslabičná slova. Druhá intonace se používá u většiny dvouslabičných a víceslabičných slov. U těchto slov tón na první slabice obvykle klesá, ale následující slabika se vysloví tónem vyšším. Pravidla pro použití první nebo druhé intonace se regionálně (v norštině i švédštině) liší. Intonace v nečetných případech rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.
Melodický přízvuk neexistuje v dánštině a také ve finské švédštině.
Ráz
Zvláštním rysem výslovnosti dánštiny je ráz (stød). V češtině a v řadě dalších jazyků je známý jako tvrdý hlasový začátek, který se používá před samohláskami (na začátku slov nebo ve složeninách). V dánštině se však vyskytuje uvnitř slov po souhláskách i samohláskách. V písmu se nijak neoznačuje. Jeho přítomnost nebo nepřítomnost může rozlišovat významy slov, například:
- hun = ona × hund = pes
V norštině a švédštině se ráz tímto způsobem nepoužívá.
Samohlásky
Inventář samohlásek v norštině a švédštině je prakticky totožný. Oba jazyky mají 9 samohlásek dlouhých a 8, resp. 9 samohlásek krátkých (u většiny mluvčích není rozdíl ve výslovnosti krátkého /e/ a /ɛ/). V minulosti v nich proběhly změny, které nepostihly pravopis. Psané <o> se často vyslovuje jako , jindy však . Tato změna neproběhla důsledně, a proto nelze jednoznačně stanovit pravidla čtení této samohlásky. Pro oba jazyky je charakteristická a zcela specifická výslovnosti psaného <u>, u nějž se zadní výslovnost posunula více dopředu. Vyslovované je zvláštní zavřená zaokrouhlená samohláska, položená mezi zadním a předním . Ve švédštině se takto vyslovuje psané <u> důsledně, v norštině ve většině případů.
V dánštině takové změny neproběhly:
- stor: (dán.) – (nor. šv.) = velký
- du: (dán.) – (nor. šv.) = ty
Dánština má více stupňů otevřenosti/zavřenosti samohlásek. Vztah mezi písmem a výslovností je méně přímočarý než v norštině a švédštině. Je silná tendence krátké samohlásky vyslovovat otevřeněji než dlouhé. Tato tendence je i v norštině a švédštině, ale rozdíly jsou mnohem méně zřetelné. Například otevřená výslovnost krátkého <i> jako e: visse vesə (dán.) – visse vɪsːə (nor.) – vissa vɪsːa (šv.) = určití.
Výslovnost psaného <a> je zpravidla posunutá dopředu æ/æː, zatímco v norštině a švédštině je hlavně u dlouhé samohlásky tendence k zadní výslovnosti ɑː, např. gade ɡ̊æːðə (dán.) – gate gɑːtə (nor.) – gata gɑːta (šv.) = ulice.
Délka samohlásekeditovat | editovat zdroj
Všechny skandinávské jazyky rozlišují krátké a dlouhé samohlásky. Jejich délka má platnost při rozlišování významu slov. Dlouhé samohlásky se však vyskytují pouze v přízvučných slabikách.
V norštině a švédštině existují také dlouhé souhlásky, které se uplatňují v tzv. slabičné rovnováze. Znamená to, že přízvučná slabika v těchto jazycích je vždy dlouhá, přičemž jsou možné pouze kombinace dlouhé samohlásky s následující krátkou souhláskou (nebo žádnou souhláskou) a krátké samohlásky s následující dlouhou samohláskou.
Příklad (švédština): sil siːl (síto) × sill sɪlː (sleď)
V dánštině takové pravidlo není, avšak zdvojená souhláska nebo skupina souhlásek v písmu stejně jako v norštině a ve švédštině indikují, že předcházející samohláska je krátká.
Dvojhláskyeditovat | editovat zdroj
Jednotlivé skandinávské jazyky se mezi sebou rozlišují vyžitím dvojhlásek. Ty se rozdělují na primární, tj. pocházející ze staré severštiny, a sekundární, vzniklé pozdějším vývojem.
V norštině se zachovaly primární dvojhlásky, přičemž v nynorsku jsou častější než v bokmålu.
V dánštině zanikly primární dvojhlásky, ale vyvinuly se četné sekundární s druhým, neslabičným členem ɪ̯ nebo ʊ̯. V písmu jsou těžko rozpoznatelné.
Švédština (standardní) se popisuje jako jazyk bez dvojhlásek. Primární v ní zanikly a sekundární se nevyvinuly. (To neplatí pro některá nářečí švédštiny. Mohou v nich existovat jak primární, tak i sekundární dvojhlásky.) Dvojhlásky se vyskytují pouze v některých slovech cizího původu (např. Europa, paus).
Příklady:
| Dánština | Bokmål | Nynorsk | Švédština | Význam |
|---|---|---|---|---|
| sten | stein | stein | sten | kámen |
| ben | bein/ben | bein | ben | noha (dolní končetina) |
| ø | øy | øy | ö | ostrov |
| lørdag | lørdag | laurdag | lördag | sobota |
| hav haʊ̯ | hav hɑːv | hav hɑːv | hav hɑːv | moře |
| dag d̥æːˀ(ɪ̯) | dag dɑː(g) | dag dɑː(g) | dag dɑː(g) | den |
Samohlásky a flexeeditovat | editovat zdroj
Dánština, norština i švédština při flexi (skloňování, časování) připojují, i když v omezené míře, koncovky. Tyto koncovky jsou vždy nepřízvučné a obsahují jen krátké samohlásky. Použití samohlásek v těchto koncovkách závisí na míře redukce, která je nejvyšší v dánštině. Ta připouští v koncovkách pouze redukované <e>, vyslovované jako ə. Bokmål má v koncovkách nejčastěji redukované <e>, méně často též <a>. Nynorsk častěji využívá <a>, méně často také jiné samohlásky. Švédština má nejnižší míru redukce. Připouští nejvíce samohlásek v koncovkách, přičemž základní samohláskou při flexi je <a>.
Příklady:
| Mluvnický jev | Dánština | Bokmål | Nynorsk | Švédština | Význam |
|---|---|---|---|---|---|
| Podst. jména – jedn. a množ. číslo | gade – gader | gate – gater | gate – gater | gata – gator -ur | ulice (jedn., množ.) |
| dag – dage | dag – dager | dag – dagar | dag – dagar | den – dny | |
| soldat – soldater | soldat – soldater | soldat – soldatar | soldat – soldater | voják – vojáci | |
| hus – huse | hus – hus | hus – hus | hus – hus | dům – domy | |
| Podst. jména – urč. tvar množ. čísla | dagene | dagene | dagane | dagarna | (ty) dny |
| Příd. jména – urč. tvar | store | store | store | stora (store) | velký |
| Příd. jména – stupňování | stærkere – stærkest | sterkere – sterkest | sterkare – sterkast | starkare – starkast | silnější – nejsilnější |
| Slovesa – infinitiv | kaste | kaste | kaste/kasta | kasta | hodit |
Souhláskyeditovat | editovat zdroj
Výčet souhlásek je v dánštině, norštině a švédštině prakticky shodný. Liší se však výslovnost jednotlivých hlásek a v jednotlivých jazycích proběhly různé změny, které ovlivnily současný způsob čtení psaného textu.
Výslovnost <r>editovat | editovat zdroj
Výslovnost <r> se ve skandinávských jazycích variabilní podle regionu. V dánštině je typická zadní výslovnost jako uvulární frikativa ʁ („ráčkované“, nekmitavé). V koncových pozicích je výslovnost oslabená na neslabičné ɐ̯, viz např. stor sd̥oːˀɐ̯ = velký.
Zadní <r> je charakteristické i pro oblasti na jihu Norska a Švédska. Pro většinu norského a švédského jazykového území je však typické alveolární kmitavé r nebo jednokmitové ɾ. Ve skupinách <rd, rl, rn, rs, rt> splývá <r> s následující souhláskou, která se pak vyslovuje jako retroflexní (se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru): ɖ, ɭ, ɳ, ʂ, ʈ. Toto splývání a retroflexní výslovnost se nevyskytuje v dánštině a v oblastech se zadním <r>, např. størst sd̥ɶɐ̯sd̥ (dán.) – størst stœʂːt (nor.) – störst stœʂːt (šv.) = největší.
Okluzivyeditovat | editovat zdroj
Ve dvojicích okluzivních souhlásek /p – b/, /t – d/ a /k – g/ v germánských jazycích platí, že neznělé /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují a postaspirací (přídechem): pʰ, tʰ, kʰ, zatímco /b, d, g/ jsou bez aspirace. Přítomnost nebo nepřítomnost aspirace zvyšuje vnímatelný rozdíl v uvedených dvojicích zvuků.
V norštině a švédštině se /b, d, g/ vyslovují zněle: b, d, g. V dánštině tyto souhlásky znělost ztrácejí b̥, d̥, ɡ̊. Od /p, t, k/ se liší pouze nepřítomností aspirace. Původní /p, t, k/ se zde také často změnily na /b, d, g/, např. købe kʰøːb̥ə (dán.) – kjøpe çøːpə (nor.) – köpa ɕøːpa (šv.) = koupit. Dánské /d/ se navíc po samohláskách vyslovuje ð: gade ɡ̊æːðə.
Měkčení <g, k, sk>editovat | editovat zdroj
V norštině a švédštině se /g, k, sk/ před předními samohláskami v přízvučných slabikách změnily na /j, ɕ/ç, ɧ/ʃ/. Toto „měkčení“ se však nepromítlo v pravopisu. V písmu se zachovávají původní souhlásky. V dánštině tato změna nenastala. Příklad: gift: ɡ̊ifd̥ (dán.) – jɪfːt (nor., šv.) = ženatý vdaná.
(V norštině se v písmu před <e, ø, æ> vkládá <j>. Proto se v ní častěji než ve švédštině vyskytují psané skupiny <gj, kj, skj>, např. kjenne çɛnːə – känna ɕɛnːa = znát.)
Ve švédštině se dále měkčí <g> v koncových -rg, -lg, např. borg bɔrːj = hrad, älg ɛlːj = los (zvíře).
Sj-zvuky a tj-zvukyeditovat | editovat zdroj
Spřežkou <sj> se ve skandinávských jazycích označují souhlásky blízké českému <š>. V dánštině se hláska vyslovuje ɕ (asi jako měkké polské <ś>) a je relativně málo frekventovaná. V norštině zní obvykle ʃ (jako české <š>) nebo retroflexní ʂ (jako polské tvrdé <sz>). Ve švédštině je výslovnost velmi variabilní podle oblasti. Zatímco na severu Švédska a ve Finsku je obvyklá výslovnost jako ʃ nebo ʂ, na jihu je výslovnost blízká českému <ch>, tedy x. Popisuje se jako hláska vyslovovaná jako ʃ a x současně. V mezinárodní fonetické abecedě se používá znak ɧ.
V norštině a švédštině sj-zvuk vzniká též měkčením historického /sk/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše <sj, sk, skj>, ve švédštině též <stj, sch> – viz např. psaní dusj (nor.) – dusch (šv.) = sprcha (v dánštině brusebad, případně douche/dusch).
Jako <tj> se zapisují souhlásky někdy zjednodušeně v českých učebnicích přepisované jako <č>. V dánštině se vyslovuje tɕ, tedy asi jako měkké polské <ć>. V tomto jazyce je hláska rovněž relativně málo častá. V norštině a švédštině se obvykle nejedná o afrikátu, ale spíše frikativu. Běžná norská výslovnost připomíná německý ich-laut ç. Ve švédštině se obvykle vyslovuje podobně jako ɕ. Ve finské švédštině je obvyklá výslovnost tʃ, tedy jako české <č>.
V norštině a švédštině tj-zvuk nejčastěji vzniká měkčením historického /k/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše <tj, k, kj>.
Gramatikaeditovat | editovat zdroj
Mluvnické systémy dánštiny, norštiny i švédštiny jsou si velmi podobné a liší se v jednotlivostech. Všechny vykazují převažující znaky analytických jazyků s omezenými prvky flexe.
Jmenný rodeditovat | editovat zdroj
Ve staré severštině existoval třírodý systém, tj. rod mužský, ženský a střední. Podobně jako například v češtině v tomto systému příslušnost k mluvnickému rodu nemusí vždy odpovídat přirozené povaze pojmenovávané skutečnosti. Nynorsk tento systém zachovává. V dánštině a švédštině však mužský a ženský rod splynuly. Tyto jazyky tedy mají pouze rod společný a střední. V bokmålu je situace komplikovanější. Po vzoru dánštiny má také společný rod (původně tvary mužského rodu). Zároveň je však možné používat i tvary ženského rodu, např. moren min (spol. rod) nebo mora mi (ženský rod) = moje matka (nynorsk: pouze mora mi). Konzervativní uživatelé bokmålu ženské tvary považují za vulgární.
V dánštině, švédštině a bokmålu se u osobních a přivlastňovacích zájmen 3. osoby jednotného čísla ve společném rodě rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han (on) a hun (dán., nor. bkm.) / hon (šv.; ona) se používají při označení osob, resp. živých bytostí. Na věci a jiné neživé skutečnosti, které náleží ke společnému rodu, odkazuje zájmeno den. V nynorsku se den jako osobní zájmeno nepoužívá. Zájmena han a ho (ona) odkazují na osoby i neosoby podle příslušnosti k mužskému a ženskému rodu.
Určitý členeditovat | editovat zdroj
Skandinávské jazyky mají postpozitivní určitý člen, který se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu, např. huset = (ten) dům. Rozdíl existuje, pokud je podstatné jméno rozvito přídavným jménem. V norštině a švédštině nastává dvojí determinace (určení), kdy před přídavným jménem navíc stojí volný určitý člen, který se shoduje s ukazovacím zájmenem. Například:
- det store huset (nor.) – det stora huset (šv.) = (ten) velký dům
V dánštině v takovém případě připojený člen odpadá: det store hus.
Podstatná jménaeditovat | editovat zdroj
Skloňování je všech skandinávských jazycích podobné. Liší se především některé koncovky (viz též Samohlásky a flexe). Hlavní rozdíly jsou ukázány v tabulce, která uvádí skloňování základních typů podstatných jmen.
| Dánština | Bokmål | Nynorsk | Švédština | Význam |
|---|---|---|---|---|
| en gade – gaden gader – gaderne |
en/ei gate – gaten/gata gater – gatene |
ei gate – gata gater – gatene |
en gata – gatan gator – gatorna |
ulice |
| en dag – dagen dage – dagene |
en dag – dagen dager – dagene |
ein dag – dagen dagar – dagane |
en dag – dagen dagar – dagarna |
den |
| en sol – solen sole – solene |
en/ei sol – solen/sola soler – solene |
ei sol – sola soler – solene |
en sol – solen solar – solarna |
slunce |
| en soldat – soldaten soldater – soldaterne |
en soldat – soldaten soldater – soldatene |
ein soldat – soldaten soldatar – soldatane |
en soldat – soldaten soldater – soldaterna |
voják |
| en mus – musen mus – musene |
en/ei mus – musen/musa mus – musene |
ei mus – musa mus/myser – musene/mysene |
en mus – musen möss – mössen |
myš |
| et hus – huset huse – husene |
et hus – huset hus – husene/husa |
eit hus – huset hus – husa |
ett hus – huset hus – husen |
dům |
| et barn – barnet børn – børnene |
et barn – barnet barn – barna/barnene |
eit barn – barnet born/barn – borna/barna |
ett barn – barnet barn – barnen |
dítě |
| et æble – æblet æbler – æblerne |
et eple – eplet epler – eplene/epla |
eit eple – eplet eple – epla |
ett äpple – äpplet äpplen – äpplena |
jablko |
V každém poli tabulky jsou na prvním řádku uvedeny tvary jednotného čísla se členem neurčitým a připojeným členem určitým. Na druhém řádku jsou tvary množného čísla bez členu a s připojeným členem určitým. Tabulka neuvádí tvary genitivu, které se shodně tvoří připojením koncovky -s. Tvary neurčitého členu en značí v dánštině a švédštině společný rod. Neurčitý člen en/ein značí v norštině mužský rod. Neurčitý člen ei označuje v norštině ženský rod. Neurčitý člen et/eit/ett označuje střední rod.
Přídavná jménaeditovat | editovat zdroj
Skloňování přídavných jmen se v zásadě shoduje. Většina z nich tvoří dva tvary v jednotném čísle: pro společný rod (v norštině mužský a ženský) a pro střední rod. V množném čísle mají oba rody jeden tvar, který je zároveň určitým tvarem, jenž se váže s podstatnými jmény s určitým členem.
V tvarech středního rodu švédština důsledně připojuje koncovku -t (-tt) – s výjimkou nesklonných adjektiv typu bra (dobrý). V dánštině a ještě častěji v norštině (zejména nynorsku) se k určitým typům adjektiv -t nepřipojuje:
- svensk (dán., nor.) – svenskt (šv.) = švédské
- billigt (dán., šv.) – billig (nor. bkm.) – billeg (nnor.) = levné
Švédština v pravopisu zjednodušuje skupinu -dt (ve tvarech středního rodu) na -tt: god/godt (dán., nor.) – god/gott (šv.) = dobrý/dobré.
Určité a plurálové tvary mají v dánštině a norštině koncovku -e, zatímco ve švédštině -a:
- svenske søer (dán.) – svenske sjøer (nor. bkm.) – svenske sjøar (nnor.) – svenska sjöar (šv.) = švédská jezera
- det gamle hus (dán.) – det gamle huset (nor.) – det gamla huset = (ten) starý dům
Ve švédštině jsou v jednotném čísle možné i starší určité tvary původního mužského rodu s koncovkou -e (jen u osob mužského pohlaví): den gamle/gamla mannen = (ten) starý muž.
Přivlastňovací zájmenaeditovat | editovat zdroj
V dánštině a švédštině přivlastňovací zájmena obvykle stojí před podstatným jménem, v norštině nejčastěji (v nynorsku vždy) naopak až za ním. Pokud stojí přivlastňovací zájmeno na druhém místě, podstatné jméno přibírá určitý člen: min far – faren min = můj otec.
Číslovkyeditovat | editovat zdroj
V dánštině se označení desítek liší od ostatních germánských jazyků. Vychází z dvacítkové soustavy. Například číslovka 60 (nor. seksti, šv. sextio) je v dánštině tres, původně tresindstyve, tedy 3 × 20.
Jazyky se rovněž liší pořadím desítek a jednotek v číslovkách 21–99. Ve švédštině jsou na prvním místě desítky, následované jednotkami, např. femtiofem (padesát pět). V dánštině jsou na prvním místě jednotky, následované desítkami a připojené spojkou og (a): femoghalvtreds (pětapadesát). V Norsku byl v 50. letech 20. století zaveden „nový“ způsob počítání s desítkami na prvním místě (femtifem = padesát pět), běžně se však stále používá i starší způsob s jednotkami na prvním místě (femogfemti = pětapadesát).
Řadové číslovky se od základních odvozují příponami obdobně ve všech třech jazycích (např. tre = tři, tredje = třetí dán., nor. i šv.). Liší se však zápis číslicí. V dánštině a norštině se řadová číslovka rozliší tečkou za číslicí, obdobně jako v češtině: 12. juni = 12. června. Ve švédštině se k číslici obvykle připojí koncovka s pomocí dvojtečky: 3:e = tredje, třetí. Při uvádění data se koncovka nepřipojuje (ani se nepoužije tečka): 12 juni.
Slovesaeditovat | editovat zdroj
Časování sloves je v zásadě shodné. Rozdíly jsou především fonologické, tj. liší se hlavně samohlásky v koncovkách (viz výše) – nejčastěji <e> nebo <a>. Hlavní rozdíly jsou dále ilustrovány na příkladech čtyř základních typů sloves (slovesných tříd). První tři příklady jsou slabá slovesa, čtvrtý příklad je silné sloveso.
V nynorsku existuje tzv. rozštěpený infinitiv. To znamená, že mluvčí může vybírat mezi zakončením -e nebo -a. Volba obvykle závisí na rodném dialektu. Silná slovesa v tomto jazyce navíc nepřibírají typické -r v přítomném čase.
V norštině a švédštině se při tvoření perfektních časů (perfektum, plusquamperfektum) používá výhradně pomocné sloveso ha (mít). Dánština většinou tvoří tyto časy pomocí slovesa have (mít), ale u některých sloves, která neváží předmět, zejména těch, která vyjadřují pohyb nebo změnu, se používá sloveso være (být), např. han er død (dán.) – han har dødd (nor. bkm.) – han har døydd/døytt (nnor.) – han har dött (šv.) = zemřel.
Zatímco dánština a norština tvoří perfektní časy s použitím příčestí minulého ve tvaru středního rodu, ve švédštině existuje zvláštní tvar nazývaný supinum, který se u silných sloves od příčestí liší zakončením -it.
| Milovat | Dánština | Bokmål | Nynorsk | Švédština |
|---|---|---|---|---|
| infinitiv | elske | elske | elske/elska | älska |
| přít. čas | elsker | elsker | elskar | älskar |
| min. čas | elskede | elsket/elska | elska | älskade |
| perfektum/pluskvamperfektum | har/havde elsket | har/hadde elsket/elska | har/hadde elska | har/hade älskat |
| příč. trpné/minulé | elsket elskede |
elsket/elska elskete/elskede/elska |
elska | älskad älskat älskade |
| příč. přítomné | elskende | elskende | elskande | älskande |
| rozk. způsob | elsk | elsk | elsk | älska |
| Zapomenout | Dánština | Bokmål | Nynorsk | Švédština |
|---|---|---|---|---|
| infinitiv | glemme | glemme/glømme | gløyme/gløyma | glömma |
| přít. čas | glemmer | glemmer/glømmer | gløymer | glömmer |
| min. čas | glemte | glemte/glømte | gløymde | glömde |
| perfektum/pluskvamperfektum | har/havde glemt | har/hadde glemt/glømt | har/hadde gløymt | har/hade glömt |
| příč. trpné/minulé | glemt glemte |
glemt/glømt glemte/glømte |
gløymd/gløymt gløymt gløymde |
glömd glömt glömda |
| příč. přítomné | glemmende | glemmende/glømmende | gløymande | glömmande |
| rozk. způsob | glem | glem/gløm | gløym | glöm |