Vesuv
Pohled z neapolské čtvrti Posillipo. Vlevo od kuželu Vesuvu je patrný hřeben hory Monte Somma.
Vrchol	přibližně1) 1 281 m n. m.
Prominence	1 232 m
Poznámka	1) proměnlivá, aktivní sopka
Poloha
Světadíl	Evropa
Stát	Itálie Itálie
Pohoří	Masív Vesuvu
Souřadnice	40°49′17″ s. š., 14°25′32″ v. d.
Vesuv
Typ	stratovulkán
Erupce	duben 1944
Hornina	andezit, tefrit, znělec, latit, trachyt
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vesuv (italsky Monte Vesuvio, anglicky Mount Vesuvius) je aktivní stratovulkán na Apeninském poloostrově v Itálii. Vypíná se 1 281 metrů nad Neapolským zálivem, přibližně 10 kilometrů od třetího nejlidnatějšího města Itálie – Neapole. Patří mezi nejznámější sopky světa, neboť se proslavil výbuchem roku 79, kdy došlo ke zničení řady římských měst, mezi něž patří například Pompeje. Od té doby proběhlo 36 erupcí. Poslední skončila v dubnu roku 1944. Jedná se tedy o jediný vulkán na území kontinentální Evropy, u kterého v posledních sto let došlo k erupci. Ačkoliv je od té doby nečinný (spící), jedná se stále o aktivní sopku.^[1][2] Vzhledem k hustě zalidněnému regionu a nedalekému milionovému městu je zapsán do seznamu Decade Volcanoes, podobně jako dalších patnáct světových sopek.^[3]

Etymologie

Jméno Vesuv používali autoři jak pozdní římské republiky, tak i rané římské říše. Jeho variantami byly taktéž: Vesuvius, Vesevius, Vesaevus, Vesevus, Vesbius a Vesvius.^[4] Spisovatelé ve starověké řečtině používali Οὐεσούιον nebo Οὐεσούιος. Slovo je pravděpodobně indoevropského původu.^[5]

Existují různé teorie o původu slova Vesuv:

• Sopka byla starými Římany a Řeky zasvěcená Heraklovi (Herkules), podobně jako město Herculaneum, ležící na jejím úpatí. Heraklés byl synem Dia a Alkmény. Nejvyšší bůh je též znám jako Hues (Ὓης), proto byl Heraklés nazýván Huesu hios (Ὓησου υἱός – Diův syn). Vlivem fonetické transkripce latiny vznikla zkomolenina Vesuv.

• Slovo fest, což znamená kouř či dým.

• Vesuv lze odvodit i z praindoevropského slova ves – srdce. To platí i pro slova: illuminare – svítivý; nebo bruciare – hořet.^[6]

• Pro pojmenování vulkánu mohlo posloužit i jméno pelasgovského kapitána Vesbio, který ve své době dominoval přilehlému území.

• Na konci 17. století se lidé domnívali, že Vesuv byl odvozen z latinského Vae suis (Běda mu), neboť většina známých erupcí způsobila řadu neštěstí.^[5]

Popis

Lokalita

Vulkán se nachází na Apeninském poloostrově v Kampánii, přímo u Neapolského zálivu (Tyrhénské moře). Město Neapol leží asi 10 km severozápadním směrem. K 31. říjnu 2021 v něm žilo 917 709 obyvatel, zatímco v metropolitní oblasti bylo roku 2017 evidováno 3 115 320 obyvatel. Vesuv je jedinou aktivní sopku v kontinentální Evropě, která za posledních sto let vybuchla. Další dvě se v Itálii nacházejí na ostrovech: Etna (Sicílie) a Stromboli (Liparské ostrovy).^[7]

Fauna a flóra

Vrchol sopky je holý, kdežto jeho svahy v nižších partií pokrývá typická středomořská vegetace (borové lesy a dub cesmínovitý). Vedlejší hora Monte Somma si drží více vlhkosti, proto se zde dá nalézt kaštan, dub, olše, javor, dub cesmínovitý a pro Středomoří nepříliš typická bříza. Dále se zde vyskytuje smil, kručinka barvířská, kručinka etenská a 23 druhů orchidejí. Na úpatí se díky půdě, zúrodněné sopečným popelem a tufem s vysokým obsahem draslíku, velice dobře daří pěstovat vinnou révu. Tato skutečnost je důvodem, proč lidé osídlují úpatí vulkánů, navzdory zjevným rizikům.

Poměrně rychlá kolonizace starých lávových proudů flórou je zapříčiněná přítomností lišejníku druhu Stereocaulon vesuvianum, který připravuje základní půdu pro další rostliny. Na Vesuvu bylo identifikováno celkem 906 zástupců flóry.

Z fauny se v okolí dají nalézt myši domácí, kuny skalní, zajíci, králíci divocí, lišky a na italské poměry i relativně vzácný plchové zahradní. Hnízdí tu více než 100 druhů ptáků, například káně lesní, poštolka obecná, dudek chocholatý, hrdlička východní, holub hřivnáč, strakapoud velký, skalník zpěvný, krkavec velký, sýkora uhelníček, krahujec obecný, čížek lesní), zimují zde sluka lesní, rehek domácí, krutihlav obecný, drozd zpěvný a příležitostně sem zavítají pěnice slavíková, pěnice vousatá, lejsek černohlavý, rehek zahradní, bělořit okrový, budníček lesní, žluva hajní, lelek lesní, včelojed lesní. Dále lokalitu obývají plazi, což zahrnuje užovky, ješterky zelené či gekony turecké a nesčetné množství hmyzu. ^[8]

Podnebí

V rámci Köppenovy klasifikace podnebí se přilehlé území klimaticky pohybuje mezi středomořským podnebím (Csa) a vlhkým subtropickým podnebí (Cfa), jelikož srážkové úhrny pouze dvou letních měsíců jsou menší než 40 mm. Podnebí zároveň vykazuje známky jak oceánského, tak kontinentálního charakteru, což je typické i pro celý Apeninský poloostrov. Zimy jsou zde mírné a léta teplá. Díky svému mírnému podnebí a rozmanité geografické poloze bylo okolí Neapole již v římských dobách oblíbeným letoviskem císařů.^[9] Taktéž je to jedno z nejslunnějších míst v Itálii.^[10]

Geologický popis

Původ vulkanismu

Italské vulkány leží na rozhraní dvou litosférických desek. Africká se z jihu pohybuje severovýchodním směrem (rychlostí 21,5 mm za rok) a podsouvá se pod eurasijskou. Druh tohoto střetu se nazývá subdukce a je příčinou zdejší sopečné a zemětřesné činnosti. Subdukující africká deska dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází vlivem vysokých teplot a tlaků k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynné složky se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi.^[11][12]

Vesuv je stratovulkán. To znamená, že byl zformován střídavým ukládáním pyroklastik, pemzy a lávy. Tím vzniká strmá struktura ve tvaru kuželu, typická právě pro stratovulkány. Vesuv patří do Kampánského vulkanického oblouku, který se táhne podél Apeninského poloostrova až k hoře Monte Amiata na jihu Toskánka. Součástí oblouku jsou mimo jiné taky: Campi Flegrei, Monte Epomeo na ostrově Ischia či podmořské vulkány na jihu (např. Marsili). Sopečná činnost se v místě Vesuvu projevuje nejméně 400 tisíc let.

Petrologie

Lávy Vesuvu jsou rozmanitého složeních a pocházejí ze zásaditých magmat bohatých na oxid křemičitý a draslík. Vlivem přítomnosti oxidu křemičitého mají magmata vyšší viskozitu (tj. málo tekutá), což při silném nasycení sopečnými plyny vede k velmi explozivním erupcím. Těmi je vulkán vzhledem ke své minulosti dobře znám, ať už těmi slabšími (strombolský typ) či silnými (pliovský typ). Nicméně Vesuv byl producentem také efuzivních (výlevnych erupcí), kdy proudy lávy zničily v mnoho vesnic pod horou. Sopečnými produkty nejčastěji jsou: andezit, tefrit, znělec, latit či dokonce trachyt.

Mineralogie

V okolí se vyskytuje až 230 minerálů,^[13] těmi nejrozšířenějšími jsou:

• Vzorky minerálů, nalezené přímo v okolí Vesuvu
• 
  Artroeit
• 
  Epidot
• 
  Erytrosiderit
• 
  Ferucit
• 
  Haüyn
• 
  Humit
• 
  Vesuvianit
• 
  Wollastonit

Geomorfologie

Vesuv je součástí vulkanického komplexu zvaného Somma–Vesuv. Somma je název pro pradávný stratovulkán, který se zde existoval v době mezi 39–22 tisíci lety. Na konci tohoto období mohl dosahovat nadmořské výšky 1,9 až 2 km. Zanikl při erupci Pomici di Base, kdy se většina hory zhroutila do vznikající kaldery, pojmenovanou Somma. Tuto kotlovitou propadlinu formovaly další tři pozdější kalderizace (při erupcích Mercato, Avellinské, Pompejské). Celkový tvar kaldery Sommy není symetrický, neboť umístění erupčních center těchto erupcí nebylo totožné.^[14] Současný kužel Vesuvu, zvaný Gran Cono, začal vznikat po katastrofě z roku 79. Tomuto druhu sopky, kdy mladší sopečný kužel vyroste v kaldeře předešlé starší sopky, se říká tzv. somma. Jediné zachovalé zbytky stratovulkánu Somma se nachází necelé 2 km severně, v podobě vysokého skalního hřebenu Monte Somma (1 149 m). V prostoru mezi ním a Gran Cono se rozkládá 5 km dlouhé Valle del Gigante (Údolí obrů). To se dělí na Atrio del Cavallo (Nádvoří koní) na západě a Valle dell'Inferno (Údolí pekla) na východě. V západním konci údolí se nachází lávový dóm Colle Umberto, který se tu zformoval na konci 19. století a dnes je zcela zarostlý stromovou vegetací.

O podobě hory před erupcí v roce 79 se ví málo. Z dochovaných fresek zničených Pompejí (nástěnná malba Bacchus a Vesuvius v domě Casa del Centenario) a Herculanea lze usuzovat, že se Vesuv skládal z jediného kuželu. Římští spisovatelé ho popisovali jako zelenou horu pokrytou zahradami a vinicemi, vyjma skalnatého vrcholu.

Současný kráter má v průměru 400 m a hloubku 300 m. Obvod hory v její základně (v nadmořské výšce 50 m) činí 40 km. Obvod kaldery Sommy má 11 km. Střed kráteru Vesuvu je vůči jejímu středu posunut o 250 m, z čehož se vyvozuje, že se v průběhu historie posunul také přívod magmatu. Na kuželu jsou patrné známky vodní a větrné eroze a sklon svahů je různý. Ty jsou zároveň poznamenány minulými lávovými proudy. Na rozdíl od torza Monte Sommy se výška a tvar Vesuvu mění v závislosti na druhu sopečné aktivity. Výlevnými či slabými explozivními erupcemi se ukládá nezpevněný sypký materiál nebo lávové proudy a vulkán postupně roste. Při silnějších explozivních událostech dochází k přímé destrukci vrcholu nebo zhroucení celé struktury, čímž vzniká kaldera.

Geologie

Vědecké poznatky o geologické historii Vesuvu pocházejí z jádrových vzorků odebraných z řady vrtů hlubokých 2 km, zasahující až do druhohorních vrstev. Radiometrické datování (metody založené na rozpadu draslík–argon a argon–argon zjistily, že oblast Vesuvu podléhá vulkanické činnosti po dobu nejméně 400 tisíc let. Základ Sommy leží asi kilometr pod úrovní moře na druhohorních a třetihorních sedimentárních vrstvách: triasové dolomity, jurské pískovce, vrstvy slínu a jílu, které mají tloušťku 1,5 až 1,7 km. Mezi nimi leží vrstvy ignimbritu, vytvořené erupcemi sousedního vulkánu Campi Flegrei před 39–40 tisíci lety. Během zkoumání úlomků z předešlých erupcí se zjistilo, že triasové dolomity vykazují známky tepelné metamorfózy, což odhadovou hloubku magmatické komory situuje pod tyto vrstvy. Toto zjištění bylo později potvrzeno geofyzikálním průzkumem. Její objem se odhaduje na 50 km³, průměr na 6 km a podle seismických měření leží její nejsvrchnější partie 5,5 km pod povrchem.

Historická aktivita

Vulkanismus se v místě současného Vesuvu projevuje nejméně 400 tisíc let. Před 39 tisíci lety započalo formování stratovulkánu Somma, předchůdce dnešního Vesuvu. Evoluci komplexu Somma-Vesuvu lze shrnout do čtyř hlavních fází, z nichž každá má zvláštní charakteristiky ohledně svého eruptivního stylu a vulkano-tektonického vývoje sopečného tělesa. Erupční historie zahrnuje, jak období zvýšené aktivity, tak období klidu.^[15]

• 1. fáze: představuje časový úsek před 39–22 tisíci lety. Na jeho počátku byl zahájen růst stratovulkánu Somma, který v rozpětí asi 20 tisíc let pravděpodobně dosáhl výšky 1,9–2 km, a to díky převážně výlevné a slabě explozivní vulkanické činnosti, která produkovala lávové proudy a sopečnou strusku, střídající se s příležitostnými vklady pyroklastických proudů. Do fáze rovněž patří kontroverzní erupce Codola, jež se měla odehrát 3 tisíce let před jejím koncem. Jenže k dispozici je velmi málo geologických údajů. Pokud by se její existence potvrdila, jednalo by se o první známou explozivní erupci pliniovského typu na Sommě. Některé výzkumy naznačují, že mohla být větší než ta, co zničila Pompeje.^[16]
• 2. fáze: započala erupcí Pomici di Base zhruba před 22 tisíci roky, při níž zanikl pradávný stratovulkán Somma a zrodil se tak sopečný komplex Somma–Vesuv. Druhá fáze dále zahrnuje erupce Mercato, Avellinskou a Pompejskou, včetně subpliniovské Verdoline a dalších menších eruptivních událostí. Všechny čtyři pliniovské erupce se podílely na formování kaldery Somma. Jejich síla na indexu vulkanické aktivity se odhaduje na VEI 5 až VEI 6 (v závislosti na použitém zdroji), nicméně Pompejská měla prokazatelně VEI 5.
• 3. fáze: následovala bezprostředně po skončení Pompejské erupce v roce 79, zahrnuje dvě subpliniovské události z let 472 a 1631. V období mezi nimi dochází k intenzivní, zato nízkoenergetické erupční aktivitě. V této fázi nastává postupný růst dnes dobře známého kuželu Gran Cono.
• 4. fáze: je poslední a dosud probíhající. Započala roku 1631, kdy nastal zlom ve stylu erupční aktivity sopky. Zvýšená vulkanická aktivita, přerušovaná přechodnými obdobími klidu (trvající několik měsíců až sedm let), panovala až do roku 1944. Pro Vesuv byla typická produkce lávových proudů a slabší výbušné aktivity, včetně občasných strombolských erupcí prudkého rázu. Právě v této fázi získával Gran Cono současnou podobu.

Erupce Pomici di Base

Největší a první pliniovská erupce, také známa pod názvem Sarno, proběhla někdy před 22–18 tisíci lety. Výška erupčního sloupce se odhaduje na 20 km a sopečný mrak pak větry unášely východním až severovýchodním směrem (rozptylová osa). Produkce světle zbarvené trachytické pemzy až po tmavou latitickou strusku odráží stratifikaci magmatické komory. Erupci lze rozdělit do tří fází: počáteční, magmatickou (pliniovská; 10 km od sopky se naakumulovala vrstva tefry silná 6,5 m) a freatomagmatickou (definovaná sérií samostatných sopečných výbuchů). Během druhé fáze se vrchol pradávného vulkánu Somma, vysoký zhruba 2 km, zhroutil do částečně vyprázdněného magmatického krbu a vznikla stejnojmenná kaldera s průměrem 3 km. Ve srovnání s polohou současného kuželu Gran Cono, se erupční centrum rozkládalo zhruba 1–2,5 km západním směrem.^{[17][18][19][20]}

Erupce Verdoline

Erupce Verdoline je jednou z hlavních subpliniových erupcí komplexu Somma-Vesuv. Datuje se do doby před 19 265 až 16 000 lety. Rekonstrukce jejího průběhu na základě stratigrafického průzkumu definuje pět samostatných eruptivních fází a odhaluje složitou dynamiku celé události, při níž se v krátkém časovém intervalu střídaly různé typy erupcí.^[21][22][20]

Erupce Mercato

Před 9–8 tisíci lety došlo k erupci Mercato (alternativně nazývána Ottaviano nebo Gemelle), kterou předcházelo velmi dlouhé období klidu. Eruptující magma mělo dle geochemické analýzy fonolitové (znělcové) složení. Podle jeho homogenity nedošlo v magmatické komoře ke smíchání s jiným magmatem. První fáze erupce se skládá ze dvou různých jednotek, produkující sopečný popel a pemzu. Jejich rozptylová osa je orientovaná na východ. Erupční sloupce atakovaly výšku 14 a 21,5 km. Druhá fáze se musela objevit později, neboť uloženiny z první vykazují známky eroze. Obsahuje čtyři jednotky, jejichž erupční sloupce nebyly nikterak vysoké a podléhaly opakovaným kolapsům, čímž se vytvořily pyroklastické proudy. Později vznikl sloupec vysoký 24–25 km a zanechal po sobě nejmocnější ložisko z celé erupce. Do další fáze se vulkán uklidnil zhruba na několik dní či týdnů. Obecně je třetí fáze podobná té druhé, kdy se slabé a nestabilní erupční sloupce zhroutily, ovšem později následovaly stabilnější a více konvektivní sloupce s delší dobou trvání. Rozptylová osa sopečného mraku mířila severním směrem. Kalderizace oproti předchozí Pomici di Base proběhla o něco východněji, což mělo za následek morfologické změny kaldery Somma a navýšení její rozlohy.^{[23][24][25][20]}

Erupce Avellino

Někdy mezi roky 1909 př. n. l. až 1868 př. n. l. proběhla Avellinská erupce.^[26] Je zdrojem vrstvy pemzy, nalezené na území města Avellino, vzdáleném asi 32 km severozápadním směrem od kráteru. Avellinskou událost doprovázely nejmohutnější pyroklastické přívaly za celou eruptivní historii komplexu Somma-Vesuv. Podle pyroklastických uloženin směřovaly severním směrem, prohnaly se územím budoucího města Neapol a zastavily se až za jeho hranicemi, 25 km od kráteru.^[27][20] Erupční sloupec dosáhl výšky 30 km. Jedna vědecká studie erupci dělí na tři fáze: první a druhá generovala pyroklastické přívaly malého dosahu, zatímco nejsilnější třetí fáze byla freatomagmatického rázu a měla na svědomí právě zmíněné přívaly. Podle jiné studie se událost skládala jen ze dvou fází.

Oproti pozici současného kráteru se tehdy sopečný průduch rozkládal asi o 2 km západněji.

Erupce nastala v době bronzové a zničila několik tehdejších sídel. Pozoruhodně zachovalé pozůstatky jednoho z nich byly objeveny italskými archeology v květnu 2001, poblíž města Noly. Nález zahrnoval chaty, hrnce, těla hospodářských zvířat, stopy lidí i lidské kostry. Obyvatelé ve spěchu opustili svá obydlí a nechali je svému osudu.^[28]

Před erupcí 79

Sopka po Avellinské erupci vstupuje do fáze častějších, zato slabších erupcí. Poslední mohla proběhnout 217 př. n. l. V tomto roce došlo v Itálii k zemětřesení a slunce bylo údajně zahaleno „šedým oparem“ a „suchou mlhou“. Vzorky z grónského ledovce z tohoto období vykazují relativně vyšší kyselost, o níž se předpokládá, že byla způsobena sirovodíkem v atmosféře. Sopka poté utichá na 295 let. Římští spisovatelé ji před erupcí roku 79 popisují jako horu se skalnatým vrcholem, pokrytou vinicemi a zahradami. Několik dochovaných děl popsaly Vesuv jako horu s vulkanickým charakterem, ačkoliv Plinius starší ji ve své knize Naturalis Historia tímto způsobem neznázornil.

Erupce roku 79

24. srpna 79, asi okolo jedné hodiny odpoledne,^[29] započala silná erupce pliniovského typu a vznikl mohutný sloupec popela, vynášený do výšky více než 30 km.^[30] V této výšce se výstup sopečného materiálu zastavil a začal se šířit horizontálně ve směru převládajícího větru. Plinius mladší se o probuzení Vesuvu, společně se svým strýcem Pliniem starším, dozvěděl až o hodinu později.^[31] Následně obdržel zprávu od svého přítele Rectina, že ho erupce uvěznila ve Stabiae. Plinius starší se proto rozhodl zorganizovat záchrannou misi a vyplul se svými galérami směrem na druhou stranu Neapolského zálivu. Jeho synovec účast odmítl a zůstal doma na ostrohu Misenu.

Kvůli větrům, které ten den vanuly ze severozápadu, byl hustý sopečný oblak unášen přes Pompeje a dále na jihovýchod. Oblast pod ním se uprostřed dne ponořila do úplné tmy, neboť skrz oblak nemohl proniknout žádný sluneční svit. Pompeje tak začal zasypávat sopečný spad rychlostí asi 15 cm/hod. Největší kusy bílé pemzy měly rozměr 3 cm. Sousední Herculaneum nebylo díky své poloze spadem postihnuto, díky čemuž bylo během prvních 11 hodin ušetřeno jakýmkoliv vážným účinkům erupce. Od páté hodiny odpolední se v Pompejích zřítily první střechy. V noci tam dosahovala tloušťka tefry již 2,8 m. Kolem půlnoci nastala druhá etapa erupce, o čemž svědčí vyvrhování šedé pemzy místo bílé. Do té doby stabilní erupční sloupec se pod svou vlastní vahou celkem 6× zhroutil a rozlil se po svazích do okolí v podobě extrémně nebezpečných pyroklastických proudů a pyroklastických přívalů. Tato lavině podobná žhavá (100–1 000 °C) směs hornin, popela a plynů, pohybující se rychlostí několika set km/h, spálí a zničí vše, co pohltí. Příčinou nestability erupčního sloupce byla jeho příliš vysoká hmotnost a nedostatečné konvekční proudění, které již nebylo schopné vynášet obrovské množství vulkanického materiálu a plynů vysoko do atmosféry. Během erupce Vesuvu vzniklo celkem sedm pyroklastických přívalů (S-1 až S-7) a šest pyroklastických proudů (F-1 až F-6), o čemž svědčí Pliniovy spisy a současný stratigrafický průzkum jednotlivých vrstev. Každý příval byl brzy následován proudem, ovšem kromě posledního S-7. První dvě dvojice těchto nebezpečných jevů (S-1, F-1, S-2 a F-2), k nimž došlo zhruba v 00:00 a 01:00, zdevastovaly jen Herculaneum a ke vzdálenějším Pompejím se nedostaly. Poté nastalo dočasné zklidnění sopky a spad tefry polevil. Obyvatelé Pompejí, kterým se podařilo ze včerejšího dne z města utéct, se do něj začali vracet. Rychle se však bouřlivá aktivita Vesuvu opět obnovila a v 05:30 dala do pohybu S–3 a F–3, ovšem svou energii ztratily těsně před hradbami Pompejí. Teprve až po hodině bylo antické město poprvé zasaženo. Žhavá mračna (S–4 a F–4), která město pohltila a zastavila se 0,5 km za hradbami, se pro velkou část Pompejanů stala osudnými.^[32] Nicméně všechny jeho obyvatele nezabily, jelikož ve vykopávkách se našla těla, ležící nad tímto konkrétním vkladem pyroklastických depozitů.

Zemětřesení, jež byla pociťována celou noc, nad ránem ještě zesílila. Plinius mladší a jeho matka se rozhodli opustit dům, jenž otřesy nemusel vydržet. V průběhu úprku z města směrem do vnitrozemí pozorovali malou vlnu tsunami, včetně předcházejícího ústupu moře. Vyvolal ji průnik pyroklastických proudů do vod zálivu. Situace se v okolí Vesuvu zhoršila okolo 7. hodiny ranní, kdy vznikl největší pyroklastický příval S-6. Ten zničil veškeré osídlení v okruhu 10–15 km^[33] a málem se dostal k městu Stabie. Tam ve stejnou chvíli zemřel na otravu toxickými plyny Plinius starší, který byl pravděpodobně astmatikem. Při vstupu na moře se šestý příval bez obtíží začal šířit přes Neapolský záliv až se zastavil na druhé straně těsně u ostrohu Misenu. Plinius mladší ve svých dopisech uvedl, že se ocitli v naprosté tmě. Jakmile polevila a trochu se vrátilo světlo, tak popelem pokrytá krajina v něm budila dojem, jako kdyby byla zasněžená. Téhož dne se vulkán postupně uklidnil a ruiny Pompejí a Herculanea byly na nadcházejících 16. staletí pohřbeny pod sopečnými produkty.^{[34][35][36][37][38][39]}

Při erupci Vesuvu si nejvíc obětí vyžádaly pyroklastické přívaly a pyroklastické proudy. V okolí kráteru se jejich teplota pohybovala okolo 850 °C, ve větší vzdálenosti byla samozřejmě nižší (ještě 10 km od zdroje to bylo asi 250 °C). Podle odhadů mohlo zemřít 3,5 tisíc osob (jiné prameny hovoří dokonce až o 16 tisících obětech^[40]), ačkoliv doposud bylo objeveno jen 1 500 těl. Přesný počet mrtvých není znám. V Pompejích a Herculaneu mohlo žít dohromady až 30 tisíc lidí. Dalšími zničenými městy byly Stabie a Oplontis. Herculaneum zasáhla většina pyroklastických proudů a přívalů a skončilo tak pod 23 metry pyroklastických depozitů. Jeho obyvatelé zemřeli v prvních vteřinách během prvního zásahu na následky tepelného šoku, kdy teplota dosahovala 240–370 °C (jiný zdroj uvádí 500–600 °C). Tyto hodnoty dokládá na místě nalezené zuhelnatělé dřevo. Podobný osud mělo také město Oplontis.^[41][42][37] Intenzivní žár oběti silně spálil, což ve vzdálenějších Pompejí patrné není. Tam teplota žhavých mračen činila 140–300 °C,^[43] přičemž v lépe chráněných interiérech budov se zvýšila asi jen na 100 °C. Část úmrtí (38 %) v Pompejích způsobovaly také hroutící se střechy, neboť je přitěžovala těžká vrstva tefry (pro střešní konstrukce je limitní již několik desítek centimetrů). Ke konci zde dosahovala tloušťky zhruba 6 m. ^[44] Vzhledem k typu sopečné erupce neproběhla tvorba lávových proudů a tudíž žádné z římských měst jimi nemohlo být zalito. Vědci na základě získaných dat určili, že erupce vyvrhla 1 až 4,4 km³ popela a pemzy, což na indexu vulkanické aktivity odpovídá stupni VEI 5. Prvotní fáze erupce, kdy sopka produkovala bílou fonolitickou pemzu, generovala zhruba 1,1 km³ sopečného materiálu. Šedá pemza fonoliticko-tefritského složení, dominující v druhé fázi, měla objem zhruba 1,5 km³ a plošně pokryla větší území. Celkové množství uvolněné tepelné energie bylo 100 tisíckrát větší než při detonaci atomové pumy nad Hirošimou. Po události nebyly Pompeje a Herculaneum nikdy přestavěny, ačkoliv proběhly záchranné práce a taktéž rabování. Masivní přísun vulkanické horniny se podepsal na vzhledu místní krajiny. Například pozměnil tok řeky Sarno a zároveň rozšířil pobřeží. Pompeje dříve ležely blíže k moři a stejně na tom bylo také Herculaneum, jehož vykopávky dnes leží 500 m ve vnitrozemí.

Datum erupce

24. srpen je současnými historiky oficiálně přijímán jako začátek slavné erupce. Datum pochází z dopisů Plinia mladšího. Ačkoliv přesným vylíčením průběhu sopečné erupce položil první základy vulkanologie, čímž je jeho spis pro vědce považován za důvěryhodný, tak ono datum je sporné. Během přepisování textu totiž mohl jeden ze středověkých opisovačů udělat v časovém údaji chybu. Archeologické vykopávky v Pompejích naznačují, že římské město bylo ve skutečnosti pohřbeno až o několik měsíců později – na konci října. Oběti mají na sobě teplejší oblečení. V obchodech se nalezly pozůstatky ovoce a zeleniny, typické pro říjen, zatímco srpnové produkty se prodávaly již v sušené či konzervované podobě. Konci října taktéž odpovídá nápis se „17. říjnem“, zapečetění sklenic kvašeného vína nebo omáčka Garum, u níž ryby vylovené zpravidla v létě musí projít procesem fermentace, trvající alespoň dva měsíce. Nalezená mince jedné ženy byla pravděpodobně vyražena v druhé polovině září. Srpen dále zpochybňují také poznatky o místních převládajících větrech. V den erupce byl sopečný mrak unášen na jihovýchod, nicméně v oblasti Neapole během léta dominují větry, vanoucí na západ. Naopak během podzimu se jejich směřování stáčí na jihovýchod.

79–1631

Po Pompejské katastrofě nastalo stoleté období klidu. O první erupci (VEI 3) roku 172 se zmínil Galén. Další se objevila po 31 letech (203) a její hluk se údajně nesl až ke Capuy, vzdálené 40 km. Silnější výbuch subpliniovského typu nastal 6. listopadu 472 (Pollenská erupce) a sopečný mrak dočasně uvrhnul do tmy přilehlou oblast v okolí. Větry sopečný popel následně zanesly nad Evropu a Konstantinopol (Istanbul). Díky záznamům od Cassiodora se ví, že další a stejně intenzivní probuzení Vesuvu proběhlo také roku 512. Král Theodoric Veliký dokonce postihnuté obyvatelé osvobodil od placení daně. Pozdější erupce nastaly v rocích 685, 787 a 968. Data 991, 993 a 999 jsou nejistá, neboť tehdejší společnost byla kvůli svému fatalistickému myšlení zaneprázdněna blížícím se koncem světa, k němuž mělo dojít na přelomu tisíciletí. 27. ledna 1037 se Vesuv předvedl šestidenní erupcí (zmínka od Lea Marsicana) a později ještě v 1068 a 1078. V této době aktivita dočasně utichá, což ukončí silná erupce 1. června 1139. Podle dobových kronik trvala 8 dní a popel zasypal města Salerno, Benevento, Capua a Neapol. V období mezi 1139–1631 se ví pouze o jedné malé erupci (1500).

Erupce roku 1631editovat | editovat zdroj

Od července 1631 se v okolí Neapolského zálivu objevují četná zemětřesení a jsou citelná i v samotné Neapoli. O 5 měsíců později vysychají v okolí vulkánu vodní zdroje. Několik dní před výbuchem otřesy sílí, ale obyvatelé tomu nevěnují žádnou pozornost, jelikož na záchvěvy země jsou zvyklí. K pliniovské erupci^[45] dochází v 7 hodin ráno dne 16. prosince 1631 a ukončuje se tak nečinnost, dlouhá 130 let. Vzniká vysoký erupční sloupec vysoký 16–28 km a sopečný spad se snáší na přilehlou oblast. Největší destrukci však působí pyroklastické proudy a přívaly, jež se začaly objevovat v 10 hodin ráno dne 17. prosince. S ohledem na absenci pyroklastických uloženin za Monte Sommou se proudy, mířící směrem k severu, nedostaly přes vysoký hřeben této hory. V noci a následující den odpoledne dorazily do oblasti bouřky, kdy přívalový déšť spouštěl rozsáhlé lahary (sopečné bahnotoky).^[46] Dalším ničivým elementem byla láva, vytékající z prasklin na svazích Vesuvu. Pobřeží Neapolského zálivu také zasáhla vlna tsunami a zničila mnoho zakotvených lodí. Dodnes se nezná příčina jejího vzniku, ačkoliv se spekuluje o pyroklastickém proudu nebo sopečném zemětřesení.^[47] Přestože 40 tisíc obyvatel uteklo pryč z dosahu sopky do Neapole, umírá při katastrofě zhruba 4 tisíce lidí. Celkem bylo erupcí vypuzeno 1,1 km³ vyvrženin, což odpovídá indexu VEI 5. Sopečný popel pokryl Neapol vrstvou o tloušťce 30 cm a registrován byl až v tureckém Istanbulu, kam ho zavanuly větry.^[48][49] Erupce z roku 1631 byla nejsilnějších od roků 472 a 512.

1631–1944editovat | editovat zdroj

Od událostí 1631 nastává tři sta let dlouhé období s pravidelnými explozivními erupcemi v letech: 1660, 1682, 1694, 1698, 1707, 1737, 1760, 1767, 1779, 1794, 1822, 1834, 1839, 1848, 1850, 1855, 1861, 1868, 1872, 1906, 1926, 1929 a 1944.

K nejvýznamnějším výbuchům došlo roku 1872 a v dubnu 1906. Při prvním vznikl mohutný mrak popela a lávové proudy poškodily města Massa di Somma a San Sebastiano al Vesuvio. Druhá, jakožto nejsilnější erupce Vesuvu ve 20. století, vyprodukovala nezvykle větší množství lávy a vyžádala si více než 100 životů. Destruktivní lávové proudy se vyskytly také v letech 1737, 1794, 1855 a 1929.

K zatím posledním erupcím došlo mezi 18. březnem a 4. dubnem 1944, na konci 2. světové války, kdy Itálii osvobozují Spojenci. Doprovázely ji lávové proudy, lávová fontána a malé pyroklastické proudy. Navzdory evakuaci 12 tisíc lidí zemřelo 26 osob. Zničena byla města San Sebastiano al Vesuvio, Massa di Somma, Ottaviano a části San Giorgio a Cremano, včetně 88 amerických bombardérů B-25.

Budoucnosteditovat | editovat zdroj

Charakter erupcíeditovat | editovat zdroj

Za posledních 19 tisíc let Vesuv vyvrhnul celkem 50 km³ popela a lávy.^[50] Jeho velké erupce pliniovského typu, produkující více než 1 km³ vyvrženin, se odehrávají po dlouhém období nečinnosti každých několik tisíc let. U subpliniovských (0,1 km³), ke které došlo například v roce 472, je délka intervalu jen několik set let. Mezi roky 1631–1944, kdy vulkán byl více aktivní, se každých několik let objevilo nespočet menších erupcí, emitující přibližně 0,001–0,01 km³ magmatu. Objem vyvržené hmoty se lineárně zvyšuje o 0,001 km³ každý rok nečinnosti. To znamená, že erupce po 75 letém klidu by teoreticky měla vyvrhnout minimálně 0,075 km³ popela a lávy. Je-li magma po dlouhou dobu uložené v magmatické komoře, mají složky s vysokým bodem tavení (např. olivín) tendenci krystalizovat. Následkem je zvýšení koncentrace rozpuštěných plynů (většinou oxidu siřičitého a oxidu uhličitého) ve zbytku taveniny. Zároveň může dojít ke zvýšení koncentrace felsických hornin (např. křemičitany), což magma více zviskózní. Jak plynem obohacené magma stoupá k povrchu, klesá současně okolní litostatický tlak, kterým na něj působí nadloží a dochází k uvolňování plynů. Tím objem hmoty vzroste několikanásobně. Všechny tyto procesy zapříčiňují více explozivnější erupce. Od dubna 1944 nedošlo na Vesuvu k žádné sopečné erupci, ačkoliv únik plynů z fumarol a drobné otřesy svědčí o stále aktivní sopce. V porovnáním s činností z roků 1631–1944 se tato klidová fáze jeví jako atypická, neboť obnovení erupční aktivity se značně zpozdilo.

V lednu 2022 vyšla studie, vedená Jörnem-Frederikem Wotzlawem a Olivierem Bachmannem ze Spolková vysoké technické školy v Curychu. Ta s pomocí granátů (minerál) zkoumala dobu setrvání magmatu v magmatickém krbu, než se dostalo na zemský povrch. Odborníci odebrali vzorky z obnažených ložisek, kde se vyskytovaly uloženy ze čtyř velkých pliniovských a subpliniovských erupcí: Mercato, Avellinské, Pompejské a Pollenské. Za běžné situace, by se na určení stáří využil zirkon, jenže vesuvské magma je příliš zásadité, aby tento minerál mohl krystalizovat. Proto vědci vybrali granát a k jeho dataci posloužily izotopy uranu-238 a thoria-230. Je známo, že fonolitová (znělcová) magmata produkují nejobjemnější a nejsilnější erupce Vesuvu. Z výsledků vyplynulo, že granáty vykrystalizovaly a setrvaly zhruba 5 tisíc let před erupcemi Mercato a Avellino, zatímco u Pompejské a Pollenské to bylo přibližně jen jeden tisíc let. U všech erupcí se doba uložení diferencovaného fonolitového magmatu v horním magmatickém krbu shoduje s obdobími klidu. V případě Vesuvu vzniká diferencované magma tak, že se tento krb v poměrně krátké době naplní primitivnějším magmatem z jednoho z hlubších krbů. V tomto relativně chladnějším prostředí se tavenina ochlazuje a krystalizuje, což vede k jejím chemickým změnám a tento proces se nazývá magmatická diferenciace. V určitém okamžiku do krbu začne z větších hloubek opět proudit primitivní mafické magma. Smíchání obou tavenin pak vede k nárůstu tlaku, který může fonolitové magma vytlačit nahoru a zahájit erupci. V současné době nelze s využitím seismického průzkumu ani nikterak jinak zjistit, jestli je horní krb naplněn fonolitovým nebo mafickým magmatem. Vzhledem k tomu, že vulkán od roku 1631 vyvrhoval převážně lávy s mafickým složením, tak se vědci domnívají, že je nepravděpodobné, aby se pod horou hromadil diferencovaný fonolit. Poslední sopečná erupce Vesuvu v roce 1944, k níž došlo takřka před 80 lety, může znamenat počátek delšího klidového období, během něhož se již může hromadit fonolitové magma. Avšak pro vygenerování ničivé erupce (podobné té z roku 79, která zničila Pompeje) by však Vesuv potřeboval dalších několik staletí klidu, aby se tyto zásoby opět doplnily. Dojde-li v nadcházejících desetiletích k erupci, při níž bude vyvrhováno převážně mafické magma, mohlo by to naznačovat, že komora není naplněna fonolitem. Nicméně je nutné dodat, že i primitivní magma může produkovat stále velmi nebezpečné erupce, jako byly ty v rocích 1944 a 1631, které se navíc mohou objevit po výrazně kratších obdobích klidu. Poslední zmíněná ze 17. století zavinila smrt zhruba 4 tisíc lidí.^[51]

Rizikové oblastieditovat | editovat zdroj