Tento článek představuje seznam světských knížecích rodů a knížectví Svaté říše římské.

Úvod

Ve Svaté říši římské existovala říšská knížectví duchovní a světská. Těch světských bylo zpočátku výrazně méně, jejich výrazný početní nárůst se datuje až od 15. a 16. století. Po roce 1648 získala světská knížata nad duchovními početní převahu. Ne všechna knížectví ve Svaté říši ovšem měla charakter plnoprávného říšského knížectví. Od let 1489/95 se za určující znak říšského knížete považovalo právo jednat a zasedat na říšském sněmu.

Titulatura říšských knížat

Následující seznam uvádí tituly, které byly uděleny výslovně konkrétním knížecím rodům. Vedle nich však existovaly obecné říšské výnosy, které se vztahovaly na určité skupiny knížat, a ty v seznamech zmíněny nejsou. Knížata se v raném středověku označovala jako urození (německy Wohlgeboren, latinsky venerabilis či illustris). Ve vrcholném středověku přijala knížata titul vysoce urození či vysokorodí (německy Hochgeboren, latinsky Ilustrissimus). V roce 1375 udělil císař Karel IV. predikát Jasnost (německy Durchlaucht, latinsky Serenissimus) světským kurfiřtům a těm z duchovních kurfiřtů, kteří byli knížecího původu. Ti všichni se mohli nazývat Durchlauchtig (Jasní), což bylo v roce 1452 rozšířeno na rakouské arcivévody, v souvislosti s uznáním Privilegia maius císařem Fridrichem III. Dne 14. května 1712 bylo oslovení Durchlaucht a titul Durchlauchtig přiznáno císařem Karlem VI. všem starým knížatům, tedy i těm, kteří ho dosud neměli udělen výslovně. Kurfiřté (světští) a rakouští arcivévodové, aby se odlišili, dostali titul Durchlauchtigst (Nejjasnější). Dne 4. prosince 1746 udělil císař František I. titul Durchlaugtigst i všem vládnoucím starým knížatům, zatímco nová knížata s virilním hlasem na říšském sněmu mohla nově užívat titul Durchlauchtig-Hochgeboren (Jasně-vysokorodý) i oslovení Durchlaucht. Titul Durchlauchtig pak zůstal nevládnoucím členům staroknížecích rodů.^[1]

Nejstarší a brzy zaniklá říšská knížectví

Mnohá říšská knížectví, pocházející z období vzniku říše (přinejmenším z 10. století) či zřízená v průběhu středověku, nepatřila v ústavním smyslu ke "starým knížectvím", protože jim nebyl po roce 1489 vyhrazen hlas v knížecí radě říšského sněmu. Důvody byly různé: faktický zánik takového knížectví, povýšení na kurfiřtství Zlatou bulou v roce 1356 nebo sloučení více knížectví v rukou jednoho říšského knížete, kterému pak byl po roce 1489 vytvořen hlas za jiné jeho knížectví. V seznamu nejsou zahrnuta knížectví, která se před rokem 1489 rozpadla na více jiných, dále ta, která pak samostatně získala hlas v knížecí radě (o těchto knížectvích viz následující seznam). Výjimkou je pouze Falc, povýšená r. 1356 na kurfiřtství, jejíž dílčí knížectví, přijatá v 16. století na říšský sněm se vesměs nacházela mimo území původní Rýnské Falce a jméno "falc" na ně bylo jen přeneseno.

V seznamu v kolonce název knížectví je v (závorce) uvedeno také jedno ze tří říšských království (Německé - N, Italské - I a Arelatské - A), jehož bylo dané knížectví součástí.

Znak knížectví	Název knížectví	Rok povýšení na knížectví	Jméno dynastie/í	První kníže/ata	Datum zániku knížectví	Datum vymření panujícího rodu/rodů	Poznámka
	Švábské vévodství (N)	Od vzniku říše	tři dosazovaní vévodové (909-926) Konrádovci (926-949; 982–1012) Otoni (973-982) Babenbergové (1012–1038) Ezzovci (1038–1057) Štaufové (s přerušeními 1079–1268) Habsburkové (1268–1308)	Burchard I., markrabě v Raetii Hermann I. Švábský Liudolf Švábský Arnošt I. Švábský Ota II. Lotrinský Fridrich I. Švábský Rudolf II. Švábský	1308	- 1012 1029 1268 1085 ? 1268 1740
	Saské vévodství (N)	Od vzniku říše	Ekbertovci (kol. 800 – před 912) Liudolfovci (912-960) Billungové (960–1106) Supplinburští (1106–1137) Este-Welfové (1137–1138; 1142–1180) Askánci (1138–1142)	Ekbert Jindřich I. Ptáčník Hermann Billung Lothar ze Supplinburgu Jindřich Hrdý Albrecht "Medvěd"	de facto 1180	cca 950 ? 1029 1106 1137 Ž 1422	Sasko bylo kmenovým vévodství kmenového svazu Sasů na severozápadě Německa. Svaz Sasů se skládal z řady . germánských kmenů (např. Marsů, Cherusků, Angrivariů, Tubantů a jiných). Roku 531 se svazu podařilo podrobit si v bitvě na Unstrutě říši Durynků, která pak tvořila v rámci Saska autonomní oblast. Asi od 7. století si svaz Sasů začal volit vojvody (vévody) po dobu války, jejichž postavení se postupem času stávalo dědičným. Za vlády vojvody Widukinda, který snad pocházel z vestfálské dynastie Immedingů, došlo k porážce a podrobení Sasů Karlem Velikým. Po přechodné vládě Ekbertovců překvapivě právě z oslabeného a relativně zaostalého Saska vzešla dynastie Liudolfovců, která opětovně sjednotila Východofranskou říši a přetvořila jí v Německé království a Svatou říši římskou. Samo Saské vévodství se mimo okrajových oblastí: Durynska a tzv. Nordalbingie, skládalo ze tří hlavních celků: Vestfálska na záp., Angrie (Engern) uprostřed a Ostfálska (vlastního Saska) na vých. Sasko jako jedno z říšských vévodství fakticky zaniklo za sporů císaře Fridricha I. s vévodou Jindřichem Lvem. Již v době vévody Jindřicha Pyšného odebral císař Sasko rodu Welfů a svěřil pod vládu Albrechta Askánského, který se tu však neprosadil a Sasko se vrátilo Welfům v osobě Jindřicha Lva. Nové kolo štaufsko-welfských svárů vedlo r. 1180 ke konečnému odebrání Saska Welfům a k jeho rozdělení. Bernard III. Askánský se stal vévodou v Ostfálsku a Angrii, fakticky se ale prosadil jen v pohraničních markách Slovanů na levém břehu Labe: v Lauenbursku a Wittenbersku na něž se přenesl název Sasko. Vestfálsko připadlo i s vévodským titulem kolínskému arcibiskupovi, zatímco Welfové si směli ponechat rodové statky v Sasku, z nichž r. 1235 vzniklo Brunšvicko-Lüneburské vévodství. Na zaniklé vévodství upomínal titul kolínských arcibiskupů vévoda vestfálský a také titul vévoda saský, engernský a vestfálský, užívaný v rodě Askánců a po roce 1423 také Wettinů. Geografický pojem Sasko se událostmi let 1180 a 1423 přesunul do oblasti širšího Míšeňska. Související informace naleznete také v článku Seznam saských panovníků.
	Francké vévodství (N)	Od vzniku říše	Konrádovci (před 906-939) Sálská dynastie (kol. 942/45) Štaufové (1105 (1. zmínka) -1152)	Konrád Starší Konrád Rudý Fridrich I. Švábský	de facto 1152	1012 1125 1268	Titul obnoven r. 1168 pro würzburské biskupy, krátké pokusy obnovit vévodství v l. 1633-34 a 1676-83
	Veronské markrabství (N, od r. 962 I)	951	Otoni (952-976) Liutpoldovci (976-989) Sálská dynastie (995–1011; 1035–1047) Eppensteinští (1011–1035; 1077–1122) Welfové (1047–1057) Ezzovci (1057–1061) Spanheimští (1122–1151) Zähringenové (1151–1190)	Jindřich I. Bavorský Jindřich III. Bavorský Konrád I. Korutanský Adalbero Korutanský Welf III. Konrád III. Korutanský Jindřich IV. Korutanský Heřman III. Bádenský	1167	1029 1059 1125 1192 1057 1085 ? 1279 1191	Markrabství bylo prakticky neustále v personální unii s jiným říšským knížectvím (Bavorskem, Korutanskem)
	Tuscijské markrabství (N, od r. 962 I)	cca 955	Bosovci (931–1001) Wigerichovci (1056–1069) Spanheimští (1135–1136) Este-Welfové (1152–1162) Štaufové (1195–1197)	Hugo Veliký Gotfried III. Dolnolotrinský Engelbert III. Jindřich Hrdý Filip Švábský	1213	1001 1784 1279 Ž 1268	Markrabství v držení mnoha volených markrabat.
	Dolnolotrinské vévodství (N)	959	Matfriedovci (959-964) Karlovci (977–1012) Wigerichovci (1012–1076) Sálští (1076–1088) Boulogneská dynastie (1089–1100) Limburg-Arlon (1101–1106) Reginarovci (1106–1182)	Godfried I. Dolnolotrinský Karel Dolnolotrinský Godfried II. Dolnolotrinský Konrád III. Geoffroy V. z Boulogne Jindřich I. Limburský Geoffroy VI. z Lovaně	1190	Ž 1006 1784 1125 1125 1616 1171	Titul "vévody dolnolotrinského", (Duc de Lothiér, v Horním (vlastním) Lotrinsku užíván titul Duc de Lorraine), přešel po zániku vévodství na vévody brabantské a byl užíván do roku 1548.
	Spoletské vévodství (I)	962	dosazovaní vévodové (různé dynastie) (570/962-1043) vláda tuscijských (toskánských) panovníků (viz Tuscijské markrabství) (1043–1198)	Trasamund III. Bonifác III. Toskánský	1204 (přenecháno Papežskému státu)	- (viz Tuscie)	Vévodství Spoleto bylo zřízeno roku 570 jako vévodství (ducatus) Langobardské říše. Prvním vévodou se stal Faroald. V roce 789 se vévodství, tak jako většina státu Langobardů stal součástí Franské říše. I zde si udrželo postavení správního vévodství s dosazovanými vévody. Prvním franským spoletským vévodou se stal Winiges. Ve franském období se prosadily i první vévodské dynastie: Suppovci (Supponidé) a Widovci (Widonidé). Po zhroucení franské moci ve střední Itálii se vévodství roku 898 osamostatnilo a prvním nezávislým vévodou se stal Alberich. Mezi vévody tohoto období převažovali osoby z řad Normanů, nepodařilo se ale vytvořit dynastii. S připojením Italského království císařem Otou I. se Spoleto stalo říšským knížectvím a vládli v něm nadále především Normané. Ve Spoletském vévodství se tradičně křížily zájmy římsko-německých císařů a papežů, částečně také císařů byzantských. V letech 1043–1198 bylo vévodství personálně spojeno s Tuscií (Toskánskem), v l. 1198–1205 byl vévodský stolec neobsazen. Normanům se nepodařilo začlenit Spoleto do Sicilského království a císař Ota IV. jej roku 1204 vydělil z říše a předal pod svrchovanost Papežského státu, přičemž jako papežské lenní vévodství Spoleto přetrvalo až do roku 1519.
	Míšeňské markrabství (N)	965	různí markrabí (965-985) Ekkehardovci (985–1009) hrabata z Orlamünde (1046–1067) Brunovci (1067–1076) Přemyslovci (1076–1089) Wettinové (1089–1123; 1129–1423/1918) hrabata z Groitzsche (1123–1124) Winzenburgové (hrabata z Formbachu) (1124–1129)	Wigbert Ekkehard I. Ota I. Výmarský Ekbert I. Vratislav I. Český Jindřich I. Wiprecht II. z Groitzsche Heřman II.	1423 (spojeno se Saským kurfiřtstvím)	- 1046 1112 1090 1306 2012 1124 1152
	Lužická marka/markrabství(N)	965	různí markrabí Billungové (1015–1032) Wettinové (1032–1034; 1046–1075; 1185–1303) Přemyslovci (1076–1081) Ilburkové (1081–1123) hrabata z Groitzsche (1123–1124; 1131–1135) Askánci (1124–1131)	Hodo I. z Nordthüringau Thietmar (Dětmar) I. Dietrich (Dětřich) I. Vratislav I. Český Jindřich II. Wiprecht Albrecht I. "Medvěd"	1367	- 1106 2012 1306 Ž 1135 1328	Šlo o území pozdější Dolní Lužice nikoli Lužice horní Od roku 1303 přestala být Lužická marka samostatným říšským knížectvím a byla nadále spojena v personální unii s askánským Braniborskem (1303–1367; 1449–1462), lucemburskými Čechami (1367–1449; 1462–1635) a wettinským Saskem (1635–1815). Až do 12. století si území nárokovali také polští panovníci, kteří neuznávali příslušnost marky k říši. Již koncem 11. století se prosadil dědičný princip vlády namísto voleného, tehdy se také objevují první personální unie marky s okolními knížectvími
	Korutanské vévodství (Karantánie) (N)	976	Liutpoldovci (976-978; 983-989) Sálská dynastie (978-983; 995–1011; 1035–1047) Otoni (989-995) Eppensteinští (1012–1035; 1073–1122) Welfové (1047–1056) Ezzovci (1056–1061) Zähringenové (1061–1072)	Jindřich III. Bavorský Ota I. Jindřich II. Bavorský Adalbero Welf III. Konrád III. Bertold I.	1335	1059 1125 1029 1192 1057 1085 ? 1218
	Vévodství Zähringen (N)	1097	Zähringenové	Bertold I. Korutanský	1218	1218 (hlavní linie rodu)
	Durynské lankrabství (N)	1131	Ludowingové (1131–1247) Wettinové (1247–1918)	Ludvík I. Jindřich "Osvícený"	1440	1247 Ž	Po roce 1440 přestalo lankrabství existovat jako samostatný útvar. Po Lipském dělení r. 1485 užívali titul lankraběte durynského všichni členové wettinského rodu z Albertinské i Ernestinské větve, přičemž majetek všech větví rodu se alespoň zčásti nacházel na území bývalého lankrabství.
	Vévodství Meránie (N)	1153	Wittelsbachové (hrabata ze Scheyernu a z Dachau) (1153–1182) Hrabata z Andechsu (1182–1248)	Konrád I. Meránijský Oldřich I. Istrijský Bertold IV. z Andechsu	1248		Vévodství pojmenováno podle hlavního města: Merana
	Lotrinské (Rýnské) falckrabství (N)	1156	Štaufové (1156–1195) Welfové (1195–1214) Wittelsbachové (1214–1801)	Konrád Štaufský Jindřich V. Ludvík "Kelhaimský"	1356 (povýšení na kurfiřtství)
	Braniborské markrabství (N)	1157 (3. října)	Askánci (1157–1320) Wittelsbachové (1323–1373) Lucemburkové (1373–1415) Hohenzollernové (30. dubna 1415–1918)[2]	Albrecht "Medvěd" Ludvík V. "Branibořan" Václav Český Fridrich I. Hohenzollernský	1356 (povýšení na kurfiřtství)		S predikáty Durchlaucht od 18. července 1627 a Euer Liebden od 29. srpna 1636[2]
	Brabantské vévodství (N)	1182	Lovaňská dynastie (1182–1404) Valois-Bourgogne (1404–1477) Habsburkové (1477–1549)	Godfroy III. Lovaňský Antonín Brabantský Maxmilián I.	1549		Po roce 1404 bylo vévodství součástí Burgundského vévodství pod vládou rodů Valois a Habsburků, 4. listopadu 1549 pak tzv. Pragmatickou sankcí utvořilo pevný celek se zbytkem Nizozemí.
	Vévodství Teck (N)	1187	Zähringenové	Adalbert I.	1439	1439
	Markrabství Namur (N)	1188 (23. prosince)	Flanderská dynastie (1188–1216) Courtenay (1216–1259) Lucemburkové (1259–1265) Dampierrové (1265–1429)	Balduin V. Henegavský Filip II. Namurský Jindřich V. Lucemburský Guido I.	1549		Po roce 1429 bylo markrabství součástí Burgundského vévodství pod vládou rodů Valois a Habsburků, 4. listopadu 1549 pak tzv. Pragmatickou sankcí utvořilo pevný celek se zbytkem Nizozemí.
	Markrabství Landsberg (N)	1265	Wettinové (1265–1291; 1347–1806/1918) Askánci (1291–1347) Wittelsbachové (1328–1347)	Albrecht II. "Nezdárný" Ota IV. Braniborský Ludvík V. Bavorský	1347	2012 1328 1777	Markrabství (jako knížectví) netvořilo nikdy ve své historii samostatný útvar, pod vládou Wettinů sdílelo osud s Míšeňskem, za panování Askánců a Wittelsbachů s Braniborskem. Mezi Lipským dělením a Wittenberskou kapitulací (1485–1547) bylo součástí Saského kurfiřtství s centrem v Durynsku.
	Vévodství Lucca (I)	1327 (11. listopadu)[3]	Antelminelliové Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Seznam_světských_říšských_knížat_a_knížectví Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.  Navigácia: Elektrotechnika > Analógové obvody Antény Chemické zdroje elektriny Chladenie v elektrotechnike Elektrická sústava automobilu Elektrická trakcia Elektrické prístroje Elektrické súčiastky Elektrické spotrebiče Elektrické stroje Elektroakustika Elektroinštalácia Elektronické obvody Elektronika Elektrotechnici Elektrotechnické výhonky Elektrotechnika Elektrotechnika na Slovensku Jednotky pre elektrinu a magnetizmus Káble Konektory Spájkovanie Spracovanie signálu Technické výkresy Technika riadenia Televízna technika Transformátory Výpočtová technika Vzduchotechnika Príbuzné výrazy: Účinník Čítanie (elektrotechnika) Činný výkon Štatistická dynamika Živý vodič Admitancia Antiparalelné zapojenie Asynchrónny motor Blúdivý prúd Bočník (elektrotechnika) Diak (polovodičový prvok) Displej s kvapalnými kryštálmi Elektrická inštalácia Elektrická rezonancia Elektrická sila Elektrická vodivosť Elektrické zariadenie Elektrický obvod Elektrický zvonec Elektroenergetika Elektromer Elektrometer Elektromobil Elektromotor Elektromotorické napätie Elektrotechnický náučný slovník Elektrotechnika Elektrotechnológia Fázor Faradayova klietka Frekvencia (fyzika) Graetzov mostík Impedancia Indukčnosť Induktancia Istič Izolácia (elektrotechnika) Izolant Jadro vodiča Javy v polovodičoch Jednobran Jednosmerný prúd Joulovo teplo Katóda Koaxiálny kábel Kompenzácia účinníka Konduktometria Konektor (elektrotechnika) Korónový výboj Lanko (elektrotechnika) Leptanie Logické hradlo Magnetická susceptibilita Magnetizácia (veličina) Merný elektrický odpor Mobilné zariadenie Napájací zdroj Napäťový chránič Napäťový násobič Nortonova veta Odpínač Odpojovač OLED Olovený akumulátor Paralelné zapojenie Peltierov článok Plošná hustota elektrického prúdu Poistka (elektrotechnika) Posuvný prúd Prúdový chránič Prenosové médium Prieletový klystrón Primárny elektrochemický článok Reaktancia Rekuperácia (dopravný prostriedok) Relé Reproduktorová výhybka Rezistancia Rezonančný obvod Rozhranie (interface) Sériové zapojenie Seebeckov jav Sekundárny elektrochemický článok Settopbox Skrat Sonar Spínač Spínaný zdroj Straty v mikropásikových vedeniach Striedavý prúd Stupeň ochrany krytom Svetelná výbojka Symetrizačný člen Technická normalizácia Tepelné relé Tepelne vodivostný detektor Termočlánok Théveninova veta Transformátor Transformátor s fázovou reguláciou Trojfázová sústava Tuhá fáza (elektronika) Tyratrón Usmerňovač (elektrotechnika) Uzemnenie Uzol (vodiče) Vírivý prúd Výbojka Varistor Ventilátor Vodič (elektrotechnika) Voltov stĺp Vstavaný systém Zásuvka (elektrotechnika) Zdroj (elektrotechnika) Zisk antény Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia. www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk Copyright.sk © 2024